Profil

Profesní životopis Jana Bílka

První plně profesionální šachový trenér, teoretik a analytik v České republice od poloviny 90. let. Dlouhodobě nejúspěšnější trenér dětí, mládeže a juniorů v České republice z hlediska výsledků svěřenců, jimž se systematicky věnoval od počátků jejich šachové kariéry.

Bez souhlasu předchozího trenéra zásadně nepřebírá do své péče žádné svěřence; toto jednání považuje za formu neetického podnikání.

Za více než 30 let profesionální činnosti vychoval stovky krajských přeborníků a medailistů mistrovství Čech, desítky medailistů oficiálních mistrovství Československa a následně České republiky, několik desítek mistrů ČSFR a ČR a přibližně stejný počet mladých reprezentantů na mistrovství světa a Evropy. Jeho tréninkem prošla bezmála tisícovka dětí a mládeže různého talentu, zájmu o šach, inteligence, pracovitosti i charakteru.

Rovněž vychoval (a později spolupracoval či konzultoval) mistry FIDE, mezinárodní mistry i velmistry. Trénoval a vedl konzultace s desítkami dospělých šachistů.

Šach aktivně hraje od roku 1972. Jeho „dětská“ kariéra odstartovala v roce 1973 remízou v simultánce proti tehdy ratingově druhému nejlepšímu hráči světa, Michailu Talovi. Zakončil ji 7. místem na dorosteneckém mistrovství ČSSR v roce 1978 v Bojnicích.

Později se profiloval především v soutěžích družstev; bezmála 10 let působil na první šachovnici mladého plzeňského týmu ZČE Plzeň v ligových soutěžích. V osmdesátých letech zde uhrál technickou normu pro udělení titulu mistra sportu. Zejména z rodinných důvodů se nemohl koncem 80. let účastnit turnajů v zahraničí.

Počátkem devadesátých let se vědomě rozhodl pro kariéru profesionálního trenéra, a to na úkor aktivního turnajového vystupování. Toto rozhodnutí bylo do určité míry vynuceno zdravotním stavem, současně však vycházelo z přesvědčení, že vrcholná trenérská práce vyžaduje plné soustředění.

Shodně s jedním z nejuznávanějších trenérů světa, zesnulým Markem Izrailevičem Dvoreckým, zastává názor, že není možné se plně a kvalitně věnovat práci trenéra a současně vystupovat v náročných turnajích či se zatěžovat organizačními povinnostmi. Kriticky se vymezuje vůči tzv. trenérským poloprofesionálům, kteří tréninkem pouze doplňují své jiné aktivity.

Je zastáncem linie výchovy svěřenců v souladu s historickým vývojem šachu (Réti: „Nejdříve se musíme naučit kombinovat, abychom mohli později hrát i pozičně!“).

Odmítá moderní přístupy, které vedou k povrchnosti – jak v obecné výchově (permisivní a antiautoritativní modely, inkluzivní vzdělávání, nekritické přejímání západních školských koncepcí), tak v oblasti šachového tréninku.

Neuznává přístup založený na pasivitě, čekání na chybu soupeře či redukci hry na minimalizaci vlastních chyb. Naopak prosazuje aktivní, tvůrčí a pokud možno maximalistický přístup při hledání nejlepšího řešení pozice a důsledné, hluboké porozumění hře.

Téma 'Síla centralizace'. Úvodní klasickou vzorovou partii Stolberg vs. Botvinnik (Moskva 1940) jsme již zvládli, nyní tedy něco novějšího... "Jediná pýcha černého Je4 musí z desky zmizet. Potom bílý dobude plné dominance v centru! Jak má pokračovat?" 

Dlouhodobě publikoval sérii odborných článků zaměřených zejména na výběr repertoáru zahájení méně zkušených šachistů (ŠachInfo, 2004–2006). Je autorem řady trenérských materiálů, například na dnes již neexistujícím webu chesslady.com.

Na svých internetových stránkách www.skolasachu.com publikoval rozsáhlé šachové práce, z nichž některé svým rozsahem dosahují či překonávají teoretické knižní publikace. Do budoucna zde plánuje zveřejnění dalších materiálů různého zaměření.

Jako šachový teoretik vytvořil několik vlastních myšlenkových strategických koncepcí a metodických pomůcek. Je přesvědčen o správnosti obecných výukových principů vycházejících z klasických autorů – Nimcoviče, Botvinnika, Kotova, Zaka, Kasparova, Čebaněnka, Dvoreckého, Aagaarda a dalších. Přečetl a studoval stovky odborných i trenérských prací, převážně z prostředí bývalého SSSR, a je přesvědčeným příznivcem ruské a sovětské šachové školy.

Vytvořil a zobecnil některé pomůcky pro hodnocení pozic na šachovnici, například metodu bezpečného pole pro dámu v pozicích s otevřeným centrem (bez pěšců) či princip správného hodnocení pozic s různobarevnými střelci ve střední hře.

Jeho specialitou je problematika propočtu variant: výběr a volba tahů kandidátů, princip dopočítávání variant, selektivní myšlení, heuristická analýza i kritické porovnávání názorů různých autorů na techniku propočtu variant. V této oblasti provedl řadu vlastních psychologických experimentů, navazuje na práce Botvinnika, Krogiuse, Zlotnika, ale i autorů mladší generace.

V posledních letech se též věnuje otázkám (skloubení) počítačového šachu a psychologie…

Nyní mi dovolte, abych i já – pro vaše pobavení i poučení – přispěl do partiového koláče, ze kterého vám dávají ochutnat také někteří další autoři teoretických statí, streameři, analytici a občas i trenéři.

Záměrně jsem vybral partie s taktickým a dynamickým nábojem. Všechny čtyři jsem po letech znovu podrobně rozebral a opravil řadu dřívějších chybných hodnocení.

Partie jsou sehrány v ultradynamickém stylu, snad podle velkých vzorů Čigorina, Alechina, Nežmetdinova či Simagina, jejichž partie jsem v mládí doslova hltal! Jak se vydařily – a zda by mě výše jmenovaní géniové naší krásné hry pochválili, či naopak zatratili – ponechávám na vašem úsudku. Památné partie spojuje jedna z mých nejoblíbenějších zbraní: reálná vývinová oběť v zahájení.