Kdo s koho?

FIDE oficiálně oznámila místo a termín letošního zápasu o titul mistra světa Gukesh vs. Sindarov. Zvolena byla nakonec „neutrální“ Ženeva, která nedává ani jednomu z hráčů výhodu domácího prostředí nebo kulturní blízkosti. Zápas se bude hrát totožným způsobem jako před dvěma lety, tedy na 14 partií, i když všechny podrobnosti zatím nejsou známé. FIDE již dříve v podmínkách pro uchazeče o pořádání zápasu stanovila minimální cenový fond na 2,5 milionu dolarů. Je tedy jisté, že hráči budou bojovat minimálně o stejnou částku jako Gukesh s Dingem před dvěma lety v Singapuru. Definitivní výše cenového fondu však zatím oznámena nebyla.

Jak bitva dopadne? Většina prognóz jednoznačně favorizuje vyzývatele, který šel za poslední rok od úspěchu k úspěchu a je současnou světovou ratingovou čtyřkou, zatímco mistr světa se naopak trápí více a více. Jaké jsou ale skutečné vyhlídky mladíků? A proč se vlastně věkový průměr šachistů bojujících o nejvyšší titul tak výrazně snižuje? V článku se pokusíme rozebrat jak toto, tak i formu obou účastníků několik měsíců před začátkem zápasu, přestože hlavní indikátor – zářijová olympiáda – je ještě před námi. V první části se zaměříme na vyzývatele.

Geneva to host FIDE World Championship Match 2026

Zastupující předseda FIDE Viswanathan Anand oznámení o výběru Ženevy uvítal: „O pořádání zápasu o mistrovství světa FIDE projevilo velký zájem několik zemí, včetně Indie, Spojených států a Kypru. Po pečlivém zvážení všech návrhů se FIDE rozhodla uspořádat zápas na neutrální půdě a přivést jej do Ženevy, města s historickou tradicí sbližování národů a kultur. Těšíme se, až ve Švýcarsku přivítáme světovou šachovou komunitu. Místní šachoví fanoušci budou mít příležitost na vlastní oči zažít šachy světové úrovně, zatímco miliony fanoušků po celém světě budou moci sledovat tento souboj o nejvyšší šachový titul online.“

Nu, ale článek by nebyl úplný, kdyby neobsahoval nějaký nový námět zahájení. Víte, jak se hraje Pomtowův gambit? Že ne? Podíváme se na jednu ze Sindarovových zbraní: 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Sc5 4.c3 Jf6 5.d4 exd4 6.cxd4 Sb4+ 7.Jbd2!?

Proč účastníci mládnou?

Než se pustíme do predikcí, jak se zápas může vyvíjet a dopadnout, některé čtenáře, kteří se zabývají vývojem šachu trochu hlouběji, bude možná zajímat odpověď na otázku: „Proč se věk účastníků zápasů o šachovou korunu neustále snižuje?“ Totiž obvyklý argument a univerzální odpověď, že šach se „zdynamizoval“ či „zkonkretizoval“, postupně se zvyšují nároky na paměť a podobně, jsou sice relevantní, ale podle mého nemohou celý problém plně osvětlit.

Osobně se mi zdá taková argumentace sice pravdivá, ale nedostatečná. Ten rozdíl je prostě příliš velký. Obecně jsou dnes hráči po čtyřicítce vlastně odepisováni a jakékoli vítězství supervelmistra nad 40 let v silnějším turnaji je považováno div ne za zázrak. Jako příklad lze uvést Aronjanovo nedávné vítězství v Bielu. A pokud by ve věku 40+ vyhrával nějaký velmistr superturnaje tak nějak pravidelně, nebylo by to dnes považováno jen za výkyv; jistě by se objevila podezření, že je „něco“ v nepořádku…

A přitom například ještě před necelými 12 lety se hrál v Soči zápas o titul mistra světa Carlsen vs. Anand. Tehdy se exmistru světa blížila kulatá „pětačtyřicítka“. Předtím tedy samozřejmě vyhrál turnaj kandidátů a vybojoval si tak právo na jakýsi odvetný zápas.

Těm z čtenářů, kteří by chtěli hovořit o „výkyvu v tomto směru“, snad ještě připomenu, jaký byl věkový průměr jiného, nikoli snad hned historického zápasu o šachovou korunu Viswanathan Anand vs. Boris Gelfand, Moskva 2012: Anand 42 let, Gelfand 43 let!

Pokud tedy nyní sečteme věk obou juniorů, kteří se v listopadu a prosinci střetnou v Ženevě, nedosahuje dokonce ani věku jednoho z hráčů, kteří o korunu bojovali před pouhými 14 lety! Nejde o desítky let či půlstoletí!

Jak je to možné? Nástupem počítačů? Změnou technologií studia? Zdynamizováním hry? Nároky na paměť? Zkrácením tempa hry v postupových soutěžích? Vždyť rekordy padají jeden za druhým!

Nu ano, vysvětlení se dá skutečně vystihnout jednou větou: „Šach se výrazně změnil!“ Jenže taková odpověď nám přinese více otázek než před vyslovením této patrně pravdivé hypotézy! Odpovědi by si zasloužily celé vědecké pojednání, a dokonce i kniha, která by k tématu vyšla, by asi nepatřila zrovna k brožurám. Obvyklá vysvětlení související „s mládnutím špičkových šachistů“ jsou většinou následující:

• masové využití enginů od útlého věku,
• online trénink,
• obrovské databáze partií,
• profesionální trenéři,
• větší počet silných turnajů,
• specializace již v dětském věku,
• bleskové šíření nových poznatků.

Mým cílem v článku ovšem není toto rozebírat, ale především se pokusit rozebrat formu obou účastníků blížící se nejdůležitější události roku! Vyjádřit se k šancím mladíků a svoje názory podpořit argumenty – zajímavými a poučnými partiemi.

Přesto všechno mi to však nedalo! Když to dnešní nástroje AI umožňují, napadlo mě vytvořit seznam a následně graf, který jsem chtěl vidět a prostudovat už dávno, ale v literatuře ani v časopisech jsem na něj nikdy nenarazil. Týká se věku účastníků všech zápasů o titul mistra světa – od prvního zápasu v roce 1886 až po letošní.

Osa x představuje standardně čas (od prvního zápasu v roce 1886 až po letošní rok 2026), osa y pak součet věku obou účastníků zápasu. Pro zjednodušení jsem AI nezadával požadavek, aby u každého zápasu zkoumala, zda mistr světa a vyzývatel již v době jeho konání oslavili narozeniny, či nikoli. Takové zaokrouhlení na celé roky totiž nemůže výslednou podobu grafu nijak výrazně ovlivnit. Co však do statistiky samozřejmě promlouvá, jsou obě světové války 20. století.

Graf ukazuje dlouhodobý, avšak nikoli lineární pokles součtu věku účastníků zápasů o titul mistra světa. Jeho průběh tvoří řada výrazných vln, které souvisejí s délkou vlády jednotlivých mistrů světa, generační obměnou, nepravidelným pořádáním zápasů i historickými přerušeními. Zatímco v období do konce padesátých let se součet věku obou soupeřů většinou pohyboval kolem 80 let a často tuto hranici překračoval, od poloviny osmdesátých let se těžiště křivky posunulo zřetelně níže.

Výrazný vrchol představuje zápas Anand vs. Gelfand 2012 se součtem 87 let. V kontextu moderního období jde o mimořádnou odchylku, která opticky narušuje sestupnou tendenci, nikoli však její popření. Bezprostředně následující zápasy se vracejí na podstatně nižší hodnoty a od roku 2016 už součet věku ani jednou nepřekročil 64 let. Historického minima dosahuje plánovaný zápas Gukesh vs. Sindarov s hodnotou 41 let.

Graf proto nenaznačuje prosté a rovnoměrné „mládnutí“, nýbrž dlouhodobý strukturální posun: mladí hráči se dnes dostávají do absolutní světové špičky rychleji a častěji než v minulosti. Jednotlivé výkyvy přitom zůstávají přirozené, protože věk dvojice závisí nejen na síle nastupující generace, ale také na věku a délce vlády úřadujícího mistra světa.

Výsledek roku 2026 tak může být částečně mimořádným výkyvem, zároveň však završuje trend, který je patrný už v několika předchozích zápasech.

Závěr: Graf neukazuje pouze biologické mládnutí vrcholného výkonu, ale především zrychlení cesty mladých šachistů k samotnému zápasu o světový titul.

Graf vznikl z údajů o jednotlivých zápasech mistrovství světa uvedených v přiloženém seznamu:

Vek hracu–zapasy MS_seznam

Prognózy favorizují vyzývatele

Ratingový vývoj obou soupeřů

Při pohledu na aktuální ratingový vývoj obou aktérů zápasu o titul mistra světa nelze přehlédnout výrazný kontrast. Zatímco úřadující mistr světa Gukesh od zisku titulu zaznamenal citelný pokles, vyzývatel Javokhir Sindarov naopak ve stejném období výrazně posílil. Přehled zachycuje vývoj jejich klasického ratingu FIDE od první ratingové listiny po skončení zápasu o titul mistra světa (1. ledna 2025) do aktuální listiny k 1. srpnu 2026.

Statistika přináší jednu pozoruhodnou skutečnost! Mistr světa za sledované období ztratil 74 ratingových bodů, zatímco vyzývatel jich 77 získal. Vytváří se tak téměř symbolický obraz: jako by si oba budoucí soupeři za posledních devatenáct měsíců své ratingové body vyměnili.

Po rozkliknutí dokumentů máme k dispozici seznam turnajů hraných klasickým tempem oběma hráči ve sledovaných obdobích:

Gukesh_klasicke_turnaje_2025_2026

Sindarov_klasicke_turnaje_2025_2026

Pojďme se tedy nyní na současnou formu a vyhlídky obou aktérů nejdůležitější události roku podívat blíž. O mistru světa jsem napsal tolik článků a je o něm známo tolik informací, že se zaměříme zejména na jeho poslední vskutku neslavné vystoupení na domácí půdě v Chennai.

Sindarovových ukázek jsem ve svých článcích sice také rozebíral docela hodně, ale o jeho stylu, postojích, charakteru a šachové výchově toho myslím čtenáři zase tolik nevědí. Začněme tedy vyzývatelem!

Lehkost budící respekt… i strach

Při pohledu na Sindarovovy partie posledních měsíců člověk snadno získá dojem, že jeho vítězství přicházejí až podezřele lehce. Ve skutečnosti však nejde o příčinu jeho úspěchů, nýbrž o jejich důsledek! Příčinou je především mimořádná přesnost hry, schopnost velmi rychle se správně rozhodovat i ve složitých pozicích a celková šachová vyspělost, díky níž si dokáže vytvářet převahu zdánlivě bez větší námahy.

Divák potom často nabývá pocitu, že Sindarov své soupeře poráží téměř samozřejmě, jako by mu vycházelo vše. Na co sáhne, to se mu daří. Ovšem – opakuji – tento dojem lehkosti je důsledkem jeho mimořádně silné hry, nikoli její příčinou!

V tomto směru mi Sindarov připomíná Capablancu! Nemám tím samozřejmě na mysli styl – oba šachisté jsou v tomto ohledu zcela odlišní –, ale podobný pocit, který jejich partie zanechávají. I Capablancova vítězství často působila dojmem, že vznikají téměř sama od sebe. Ve skutečnosti však byla výsledkem mimořádné přesnosti, hlubokého porozumění pozici a schopnosti činit správná rozhodnutí s obdivuhodnou lehkostí.

Štěstí… nebo něco víc?

A právě tato zdánlivá lehkost vytváří u diváka ten pocit. Jako by Sindarovovi v posledních dvou letech vycházelo téměř vše, na co sáhl. Člověku se potom zdá, že se k mimořádné herní síle přidala i pořádná dávka štěstí.

Jenže šachisté dobře znají rčení, že štěstí přeje připraveným nebo, chcete-li, silným. Náhoda sice občas může rozhodnout jednotlivou partii, sotva však dokáže vysvětlit dlouhou řadu mimořádných výsledků.

Přesto se nelze ubránit konstatování, že minimálně od listopadu 2025 se Sindarov stal jedním z největších Caissiných oblíbenců.

Ale ať už mu přisoudíme výjimečný talent, obdivuhodnou formu nebo přízeň šachových bohů, jedno je nepochybné – jen málokterému šachistovi se v poslední době daří proměňovat příležitosti v úspěchy s takovou pravidelností.

Styl… a klasická škola

Je však třeba zohlednit ještě jednu mimořádně důležitou okolnost. V listopadu a prosinci se v Ženevě utkají dva velmi mladí šachisté, jejichž herní styl je si překvapivě blízký. Přiznám se, že  z historie bojů o titul mistra světa si nevybavuji jinou dvojici, která by si byla v tomto směru podobná tolik jako Gukesh a Sindarov.

Pravda, Sindarov coby šachista induktivního střihu rozhodně zároveň nepatří mezi pouhé „počtáře“. Kdyby se mě však někdo zeptal, který z předních světových šachistů se stylově nejvíce podobá úřadujícímu mistru světa, po delší úvaze bych mnoho jiných jmen než Sindarov nenašel. Přinejmenším by se ocitl ve velmi úzkém kruhu kandidátů.

Na rozdíl od Gukeshe má ovšem Sindarov jednu nespornou výhodu. Prošel totiž kompletním klasickým vzděláním ruské, respektive sovětské šachové školy!

Přesněji řečeno, touto školou prošli všichni jeho trenéři, kteří mu její principy vštípili. Znamená to, že již v dětství musel absolvovat i pomyslný „kurz klasiky“ a při nezbytných deduktivních úvahách během partie se má o co opřít. Právě tato okolnost může v některých typech pozic představovat významnou výhodu.

Pohoda jako zbraň

Samozřejmě se ještě musíme zabývat povahovými rysy Javokhira Sindarova! K celkovému obrazu patří ještě jedna vlastnost, kterou nelze při hodnocení jeho současné formy opomenout. Zatímco Gukesh působí spíše jako uzavřenější a introvertnější osobnost, Sindarov naopak vyzařuje přirozenou životní pohodu.

Ani on samozřejmě není u šachovnice prost emocí – rozhodující okamžiky partií prožívá stejně intenzivně jako ostatní velmistři. Přesto však z jeho vystupování, rozhovorů i chování mimo šachovnici vyzařuje optimismus a sebedůvěra. A rozhodně nejde o jakousi pečlivě vytvořenou veřejnou masku.

Při sledování jeho vystupování člověk občas získává pocit, že jde o jednoho z těch lidí, kterým je úspěch téměř souzen. Ne proto, že by se mu vyhýbaly obtížné situace, ale proto, že i v nich zpravidla dokáže zachovat nadhled a víru ve vlastní schopnosti. Možná právě tato vlastnost vysvětluje, proč na okolí působí dojmem člověka, který si svůj úspěch užívá.

Nerad přikládám podobným úvahám větší význam, než jaký si zaslouží, přesto se nelze ubránit dojmu, že psychická odolnost bude v letošním zápase o titul mistra světa hrát svou roli.

Pokud totiž vedle mimořádného talentu, přesnosti a rychlosti rozhodování přidáme ještě optimismus a zdravé sebevědomí, vzniká kombinace vlastností, kterou by si za svého soupeře nepřál žádný šachista.

A právě z tohoto důvodu si myslím, že zářijová olympiáda bude mnohem více než jen jakýmsi posledním vážným indikátorem formy obou mladíků!

Přejděme nyní konečně k praktickým ukázkám.

Čtenáři snad prominou, když si tentokráte coby ilustraci Sindarovovy hry posledního období zvolím hlavně rapid partie, ale také blic. Věřte však – vybíral jsem pečlivě a následující ukázky prostě tak nějak nemohu na svých stránkách vynechat!

Etalon jménem Hikaru

Minimálně dvě partie proti světové stálici Nakamurovi velmi pěkně demonstrují, že ze Sindarova vyrostlo za relativně krátké období uzbecké monstrum číslo dvě!

V první ukázce rapid partie Sindarov vs. Nakamura rozvinul bílý na první pohled jako by z ničeho prudký útok. Závěr mi dokonce trochu připomněl Alechinovy slavné tzv. náhlé útoky. Divákům se tehdy také zdálo, jako by vznikaly „ze vzduchu“. Ve skutečnosti se již po 15…Dc7?? nacházel Nakamura nejen v časové tísni, ale především v prohrané pozici!

Přečíslení útočných sil je vskutku drtivé. Kdo by ale řekl, že se z partie stane miniatura, která bude trvat už jen sedm tahů! K tomu však musel bílý najít sérii silných a často jediných správných tahů. Následující postup můžeme označit i jako profylaxi v útoku!

Jak byste pokračovali na Sindarovově místě?

Pozice druhého diagramu partie je poslední, v níž se vyzývatel zamyslel déle než na minutu.

Poté již šlo všechno ráz naráz – po sekundách. My samozřejmě máme času mnohem více, ale přesto: Dokážete najít, jak Sindarov pokračoval, a popřípadě se dopočítat i dál?

Přednost dáme samozřejmě nejprve tradičnímu Sagarovu záznamu partie. Ta sama se ovšem náramně hodí do sbírky miniatur, jak budeme moci posoudit v přehrávači.

Po takovém debaklu Hikaru jistě toužil po odvetě, byť šlo o pouhý blic. Když tedy druhý den zápas USA–Uzbekistán pokračoval bleskovými partiemi, naskytla se mu ideální příležitost k rehabilitaci. O to více, že tentokrát měl bílé.

To, co se ale na šachovnici skutečně odehrálo, snad lépe než „strategicko-dynamickým koncertem“ ani nazvat nelze! Podívejme se nejprve na dva momenty, které by dříve mohly zdobit učebnice a dnes vyšperkovaly nejedno video.

V blic partii Nakamura vs. Sindarov přešla brzy Javokhirova milovaná královská indická obrana – žel, jak to dnes bývá, užívaná převážně jen v rapidu a hlavně blicu – do Maróczyho systému urychlené dračí varianty. Jak uvidíme na videu i v přehrávači, Hikaru se v pozičních problémech náročného schématu takřka ztratil.

Plán s e7-e5, který – pokud se nemýlím – pochází ještě od Vladimira Pavloviče Simagina, jej patrně překvapil, zatímco pro Sindarova jde zjevně o jeden ze základních strategických způsobů boje černými (více v přehrávači). Po 25…Dg5 26.Kh1

před námi stojí pozice levého diagramu. Chronometráž i video ukazují, že brilantní 26…Va8! „vypálil“ Javokhir za jedinou sekundu!

Pojďme však dál:

Po 27.Dd2 následuje po 15 sekundách 27…Dd8!–+. Bílý trpí těžkou erytropenií (analogie = chorobná slabost celého komplexu černých polí). Byl – stejně jako v rapid partii – zcela přehrán. Možností zesílení pozice je celá řada, podle reakcí bílého.

Více je uvedeno v rozborech a úvahách v přehrávači.

Těm z vás, milí čtenáři, kteří rádi rozehráváte nejen královskou indickou obranu, ale v tomto konkrétním případě i akcelerovanou dračí variantu, doporučuji nejen podrobné studium, ale i zařazení partie do svých soukromých databází zahájení.

Nu, a právě zde prostě nemohu znovu nepřipsat to, co jsem při studiu a rozboru partie cítil: Když v posledních měsících – přesněji řečeno od Turnaje kandidátů – sleduji Sindarovovy partie, nemohu se zbavit dojmu jakési skoro až capablancovské lehkosti, s jakou se mu daří protivníky přehrávat. Ne, vůbec teď nehodnotím styl ani to, zda jde o bleskovou, rapid či klasickou partii. Mám na mysli něco obecnějšího. Javokhir je mimořádně bystrý, a když k tomu přidáme i jeho přesnost a jakousi pohodu, která z jeho gest i celkového vystupování doslova vyzařuje, vzniká, jak se říká, smrtící koktejl, proti němuž protivníci nenacházejí obranu.

Saintlouiské bitvy s Praggnanandhou (1)

V současné době probíhají v americkém šachovém hlavním městě Saint Louis tradiční letní turnaje. Úvod superturnajů patřil – také již tradičně – rapidu i blicu. A protože jsem při studiu též narazil na docela příznačné ukázky Javokhirovy hry a zvyklostí, nemohu je prostě do článku nezařadit!

Sindarovovi uniklo vítězství v kombinovaném turnaji rapidu a blicu o pověstný chloupek. Pravda, v obou částech skončil druhý a tabulky v součtu nenaznačují, že by na vítězného Pragga doslova dotíral, ale…

…jen do té chvíle, než se podíváme na jejich vzájemné bitvy. Porušíme nyní chronologii turnajů a nejprve nahlédneme do bleskové části.

Hraje se tedy 8. kolo bleskového turnaje, první den, partie Sindarov vs. Praggnanandhaa. Bílý právě táhl 26.Vb1.

Čtyřvěžová koncovka by podle známého rčení „všechny věžovky jsou remis“ skutečně za normálních okolností a při bezchybné hře obou stran měla skončit dělbou bodu. Oba protivníci se již nacházeli v časové tísni „blicu“. Pravda, v této chvíli ještě nikoli silné.

Nejen zkušení či silní šachisté vidí, že bílý má plné právo zkoušet hrát pozici na výhru. Kvalitní pěšcová kostra, perspektiva vytvoření vzdáleného volného pěšce – dokonce patrně s tarraschovskou věží za pěšcem – mu k tomu dávají plné právo. A bylo by tomu tak i v případě, kdyby se hrálo třeba tempem „korespondence osmdesátých či devadesátých let“.

Následovalo 26…Vb7 27.Vc5! Veb8 28.b5!

28…Vb6??

Chtělo by se trochu jedovatě poznamenat, že černý právě spadl do jedné z nejstarších, po celá staletí známých léček ve věžových koncovkách (nejstarší trik na světě?). Šachisté ale vědí, že „tohle“ snad prožil každý, stejně jako každý jednou dostal mat na poslední řadě!

Nejstaršímu triku na světě se neubránil ani sám Komisař Rex. Ale i on to „páníčkovi vrátil i s úroky“. A jak uvidíme níže, Praggnanandhaa nezůstal Sindarovovi nic dlužen. 🙂

Nu, ale v rychlosti blicu Praggnanandhaa prostě variantu nedopočítal. Proč se zde ale zastavuji? Nejen abych se vás, vážení čtenáři, zeptal, jak byste na místě bílého pokračovali? Na videu níže budeme moci vidět rychlost, s jakou Sindarov odpověděl!

Nejprve se však podívejme, co se dělo dál. Oba supervelmistři se v dalším průběhu skutečně ocitli na sekundách vrcholné časové tísně. V pozici levého diagramu táhl právě Sindarov 42.c6!

Následovalo a tempo 42…h6+! Jak byste na místě bílého pokračovali?

Záznam partie jsem převzal netradičně z jiného zdroje – indonéského YouTube kanálu. Video je nastaveno na kritický moment koncovky, ale blic partii je možné zhlédnout celou. Zato v druhém videu rozebírá koncovku Sagar Shah.

Učme se (nejen) pěšcovky

Snad sám osud tomu chtěl, že velmi zajímavá koncovka, opět s Javokhirovou převahou a i tentokrát přecházející až do pěšcovky, vznikla v bitvě vedoucích hráčů turnaje také druhý den!

Hraje se předposlední 17. kolo bleskové části turnaje, partie Praggnanandhaa vs. Sindarov. Bílému vyhovuje remíza a asi i proto nechce chodit do principiálních střetů v zahájení. Volí systém, který nazýváme dámským pěšcem s dodatečným dvojdomkem.

Analogickou reakci, jakou volí Sindarov, doporučoval 13. mistr světa Garri Kasparov. Ostatně již víme, a ještě se i přesvědčíme, že vyzývatel – pokud už rozehrává královská indická schémata – dává přednost postupům či podryvům s c7-c5. Zahájení hraje jako podle not a získává iniciativu… v pozici i v čase na hodinách.

výstřižek z videa přímého přenosu partie Saint Louis Chess Club

V pozici na obrázku následovalo pro Javokhira typické 12…Sxg2 13.Kxg2 b5!↑

Celá partie je nesmírně poučná, a proto se zastavíme u dvou důležitých pozic. Sindarov byl velmi blízko vítězství. Objektivně sice pozice ani tentokrát vyhraná nebyla, ale Praggnanandhaa hrál prakticky celou koncovku na sekundách a na jeho záchranu by si v tu chvíli asi vsadil málokdo.

Po 32…Vxb5

se totiž bílý ocitl nejen bez pěšce, ale i s pouhými několika sekundami na hodinách (v předchozím průběhu jen tak tak nepřekročil čas), zatímco Sindarovovy hodiny ukazovaly 1 minutu a 15 sekund.

Zapomeňme však nyní na okamžik na čas i na to, kdo partii a za jakých okolností hraje. Pojďme se do pozice ponořit z ryze teoretického pohledu, tedy věnujme se technické (praktické) koncovce, kterou vidíme na diagramu výše.

Jak byste, milí čtenáři, končící hru hodnotili? Tu samozřejmě „není co počítat“. Je třeba mobilizovat svoje vědomosti a zkušenosti!

Obecně a – jak psával Luděk Pachman – za jinak srovnatelných podmínek dávají věžové koncovky se spojenými pěšci v počtu 5 ku 4 silnější straně docela slušné šance na úspěch (přestože enginy v posledních letech ukazují, že vyhlídky slabší strany na záchranu jsou pádnější, než se dříve soudilo). Na rozdíl od poměru pěšců 4 ku 3, kde jsou metody obrany dobře známé.

Avšak koncovky jezdcové by měly dát silnější straně výhru! Zkušenější šachisté totiž vědí, že právě jezdcovky tvoří v tomto ohledu výjimku. Jako jedny z mála mohou silnější straně přinést výhru i při mírně zredukovaném počtu pěšců 4 proti 3. Jistě je tu na místě připomenout slova šestého mistra světa Michaila Mojsejeviče Botvinnika: „Jezdcové koncovky se ze všeho nejvíce podobají pěšcovým!“

Můžeme tedy konstatovat, že zbylé figury dávaly černému v partii docela dobré vyhlídky na výhru!

Spustíme-li zde ovšem engin, bude si trvat na svém – plná rovnováha nebo minimální přednost černého! Problém může tkvět jak v tom, že masív černých pěšců není v daný moment příliš pohyblivý, tak i v tom, že všechny figury bílého stojí vlastně – z hlediska obrany i budoucí protihry – vzorně! Nabízí se též otázka, zda je černý v perspektivě vůbec schopen zabránit výměně alespoň jednoho páru pěšců.

Samozřejmě, že mezi teoretickým hodnocením pozice a praktickými šancemi stran je i tu obrovský rozdíl.

Podívejme se však na problém ještě z jiného úhlu pohledu: Před desítkami let silné šachisty a teoretiky opravdu zajímalo, zda by při hypoteticky nejlepší hře obou stran dokázal černý vyhrát, nebo by bílý přece jen dosáhl remízy. Dnes, kdy jsme (paradoxně!) poznání skutečnosti mnohem blíže, se však taková zvědavost poněkud vytratila. Bezesporu!

Praxe a konkrétno vítězí! V partii samotné nás totiž odpověď na tuhle otázku nezajímá a v té chvíli vlastně ani nemá smysl se jí zabývat. Měli bychom se soustředit na to, jak nejlépe se pokusit dosáhnout výhry, samozřejmě při vědomí, že koncovka se hraje na dva výsledky.

Mě by ale přesto zajímalo, zda teorie velikánů minulosti (věžové koncovky pět proti čtyřem se spojenými pěšci dávají šance na výhru, jezdcové koncovky čtyři proti třem jsou vyhrané a čím více pěšců, tím lépe pro silnější stranu) byly pravdivé, či vadné!

…a tak jsem vytvořil dva nové diagramy. V prvním jsem z pozice na diagramu výše vyjmul věže a vytvořil tak jezdcovou koncovku, ve druhém analogickým způsobem vznikla koncovka věžová.

Co na to enginy? Dle očekávání je jezdcová koncovka vyhraná.

Co se však týká „pět na čtyři“ v koncovce věžové, zde se bílý ubrání. Nejlépe plánem s profylaktickým 1.g4! nebo 1.Vc8+ Kg7 2.g4!, i když možné je i standardní rozestavění s 1.h4. Problém totiž tkví v tom, že jediným způsobem, kterak se může černý pokusit materiální výhodu realizovat, je vytvoření volného pěšce. V dané pozici by to patrně vedlo ke vzniku volného pěšce na sloupci „d“. Ten se však nalézá příliš blízko králi slabší strany (déčko není béčko 🙂 ), a tak před námi posléze skutečně stojí pozice teoretické rovnováhy.

Krátké rozbory obou koncovek lze nalézt v přehrávači.

Praggnanandhova technika hry v koncovkách je v tak mladém věku skutečně obdivuhodná. Když bych si tak trochu rýpnul, konstatoval bych, že všechny ostatní indické supervelmistry převyšuje „v tomto oboru o hlavu“. Sindarov se ve snaze ztížit protivníkovi obranu dopustil nejprve minimálně praktického prohřešku, když dovolil vyměnit jezdce, a navíc postupně srovnal i čas na hodinách!

Nejpoučnější, nejzajímavější a pro mnohé snad nejdramatičtější moment jsme mohli vidět po 72.Kf3.

Oba soupeři se již samozřejmě nacházeli ve vrcholné časové tísni pouhých sekund, zatímco my máme času na rozmýšlení více. A tak toto využijme! Černý nyní může přejít do pěšcové koncovky tahem 72…Ve3+

a já si vám, milí čtenáři, dovolím zadat test: Jak dopadne pěšcová koncovka? A dokážete svůj názor obhájit i variantami?

Nejen pro méně zkušené šachisty vložím do poznámky jednu více než 130 let starou studii. Jde samozřejmě i o malou nápovědu, i když myslím, že trocha opakování nikomu neuškodí!

Neustadl,Hermann – studie 1890

Řešení je samozřejmě uvedené i v přehrávači níže spolu s blic partií Praggnanandhaa vs. Sindarov.

Kdo má raději videa, docela pěkný rozbor jsem nalezl zde: https://www.youtube.com/watch?v=6opQWhd6hw4 (Chess Strategy)

Přímý přenos rozhodující bleskové partie 17. kola přímo ze Saint Louis Chess Club je k dispozici zde:

Kdo dává přednost sledování videí bez vstupů komentátorů, může partii zhlédnout na anglickém YouTube kanálu ChessMoves VIP:

Metoda únosného rizika, nebo spíše „mládí sluší odvaha“?

Vždy jsem miloval královskou indickou obranu a samozřejmě jsem byl tak nějak nesvůj, když se docela brzy poté, co enginy pobraly rozum, začaly v útrobách mé milé šťourat a postupně ji odsoudily do role méněcenného zahájení. A když začal jeden z mých prvních svěřenců, žel tragicky zesnulý velmistr Petr Neuman, docela pravidelně jako mantru opakovat: „Králka teče, a Grünfeld je remis,“ nezbylo mi tehdy než mu dát za pravdu.

O to více mi Sindarov padl do oka, když jsem si – nu, za pár měsíců to budou 3 roky – všiml překrásné miniatury, díky níž tehdy jen sedmnáctiletý Javokhir porazil v Grand Swiss v říjnu 2023 na Isle of Man elitního amerického velmistra Samuela Seviana. Tuto partii jsem podrobně okomentoval v článku Tak se bourá malé centrum! Senzační miniatura 17letého Javokhira Sindarova v katakombách „urychlené“ královské indické.

Javokhir se královské indické nikdy úplně nevzdal. Užívá ji v blicu i rapidu, a to dokonce dost pravidelně, i když upřednostňuje – jak jsme ostatně mohli vidět i v partii proti Nakamurovi – systémy s c7-c5.

Královská indická obrana se ale postupně přizpůsobila. I ti nejsilnější ji stále rozehrávají. Pravda, na nejvyšší úrovni ji můžeme sledovat skoro výlučně v blic partiích nebo rapidech, ale tu a tam se objeví i v klasických partiích – ve specifických turnajových situacích.

Sice bych se dnes již rozhodně nevsadil, že se její postavení v nejbližších letech změní k lepšímu, ale protože si patrně už skoro všichni inteligentní lidé všimli, že dneska je v naší realitě (Matrixu) možné asi už opravdu úplně všechno, co kdyby dosud neústupné enginy třeba změnily názor?! 🙂

Mezi Javokhirovy oblíbené zbraně – ba jakousi libůstku – patří i následující varianta: 1.d4 Jf6 2.c4 g6 3.Jc3 Sg7 4.e4 d6 5.Se2 0–0 6.Se3 c5 7.d5 Db6!?

V databázích najdeme v tuto chvíli jeho 10 partií s výsledkem +6 -1 =3, hned ale znovu dodejme, že Javokhir používá tento výpad především v blicu a rapidu.

Jak může být celé rozestavění černého proti nepřipravenému protivníkovi jedovaté, ukazuje například partie Chasin vs. Sindarov (Miami 3. 7. 2026). Protože v partii vznikla zajímavá a poučná koncovka lepšího jezdce proti střelci, předřadil jsem ji v přehrávači níže před kritickou partii Praggnanandhaa vs. Sindarov.

Přesto čtenářům doporučím zhlédnout následující rozbor mého oblíbeného streamera a analytika Alexeje Pugače.

V rapid partii Praggnanandhaa vs. Sindarov však, jak se říká, narazila kosa na kámen. Bílý byl výtečně připravený a Sindarovův plán – nikoli jediný možný, ale logicky navazující na výpad dámy v 7. tahu – patrně vyvrátil. Po 10…Sf5

plánuje černý samozřejmě Je4, po čemž začne kvartet černých důstojníků řádit po šachovnici jako černá ruka. Jenže následovalo 11.g4!

Do poznámek k analýze jsem napsal: Tu je jádro pudla! Manévr Jf6–e4 je sice možný i nyní, avšak pouze za cenu poziční oběti figury. Po 11…Je4 12.Jxe4 Sxe4 13.f3

musí černý odevzdat materiál. Moje stará slabost – přílišná až slepá důvěra v autority a přeceňování dynamických faktorů, v tomto případě ovšem i důvěra v poctivě Sindarovem či jeho týmem zanalyzovanou oběť – šla tak daleko, že jsem hodiny zkoumal, zda se náhodou „enginy nezmátoří“ a neobjeví nějaké kouzlo, které by černému přece jen dalo dostatečnou kompenzaci. Jenže ta tu prostě není! A co hůř: teoreticky – analyticky je pozice černého zralá k odepsání.

Podobnému kouzlu možná podlehl i bílý, protože partii nakonec rychle zremizoval, když se ovšem předtím samozřejmě dopustil nepřesností. Ty v konečném součtu skutečně přivedly pozici k rovnováze.

Více se mohou čtenáři dozvědět jak v přehrávači, tak i v popartiových rozborech či z vyjádření samotného Praggnanandhy.

Nejprve se však podívejme na stručný rozbor Sagara Shaha na ChessBase India:

Videorozhovor s Praggnanandhou jsem nastavil na chvíli, kdy se vyjadřuje ke kritickému momentu.

Pomtowův gambit – přidáme se?

Jak jsem se již zmiňoval, klasické vzdělání v sobě Javokhir Sindarov nezapře. Část šachistů, kterých žije na východ od nás naštěstí stále dostatek, samozřejmě v takovém případě též občas tíhne – nebo má slabost, vyberte si – k nejrůznějším klasickým gambitům!

Předposlední kapitolu první části článku o vyzývateli a mistru světa jsem se rozhodl této Javokhirově „slabosti pro klasické gambity“ věnovat.

Přibližně před deseti lety neušel mojí pozornosti gambit, který se začal i na mistrovských a velmistrovských turnajích objevovat stále častěji. 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Sc5 4.c3 Jf6 5.d4 exd4 6.cxd4 Sb4+.

Většina čtenářů ví, že po 7.Jc3 vzniká Grecův nebo Grecův–Steinitzův útok a 7.Sd2 vede většinou k mnohem klidnějším pozicím. Ti z čtenářů, kteří otevírali klasická díla otevřených her pravidelněji, si možná ještě vzpomenou, že po 7.Kf1 vzniká tzv. krakovská varianta. Tím ovšem většina z nás možnosti bílého vyčerpala.

Jenomže pozice sama těmito třemi postupy ještě vyčerpána není! Bílý může pokračovat rovněž gambitovým 7.Jbd2!?

Tento gambit je v pramenech označován jako Pomtow Attack – Pomtowův útok – podle Carla Leberechta Pomtowa, který tah patrně poprvé použil v partii proti Schalloppovi v Berlíně roku 1862! Dodejme však rovnou, že název není všeobecně rozšířený. Řada současných teoretických zdrojů variantu uvádí pouze jako 7.Jbd2 v Grecově–Möllerově systému.

Více informací o vzniku a vývoji útoku je k dispozici po rozkliknutí souboru zde:

Pomtowuv_utok_v_italske_hre

Svoji databázi jsem si vytvořil přibližně před deseti lety poté, co jsem do své trenérské databáze „Obrana“ zařazoval partii Nakamura vs. Giri 2015. Anish byl totiž proti gambitu patrně připraven, vrátil obětovaný materiál a partie rychle přešla do zcela vyrovnané koncovky.

O pár let později jsem si k Nakamurovu rozhodnutí pokusit se Anishe překvapit napsal: Tento gambit se začal znovu, nikoli už jen sporadicky, objevovat kolem roku 2014. Gigabáze ukazují, že od roku 2013 jej poměrně pravidelně hrávala například bývalá mistryně světa Alexandra Kostenjuk. Pátrání nás ovšem dovede k závěru, že skutečný (samozřejmě ovšem relativní) boom nastal až poté, co jej v turnajové praxi použil právě v této partii Hikaru Nakamura.

Anish zde ovšem v tehdy klíčové variantě našel správnou reakci, a tak byl sice gambit uveden na scénu superturnajů, ale nikoli už na dlouho do světel ramp či třeba s hvězdou na hollywoodském chodníku slávy. Alespoň se však prodral do jakýchsi vedlejších rolí řady dramat. 🙂

Pomtowův gambit v Sindarovově praxi

Hlavním důvodem, proč jsem ale vlastně tenhle mně docela sympatický gambit zařadil do článku, je mimořádně poučná partie.

V ní Javokhir zcela přehrál nového či občasného člena klubu 2700+, ale na druhé straně zde můžeme podle mého vidět jednu ze Sindarovových největších slabin! Příliš rychlé – nebál bych se říci zbrklé – rozhodování v klíčových momentech partie!

Rychlá hra s neustálou větší zásobou času má své neoddiskutovatelné výhody: vytváří tlak na protivníka – a to hned z několika důvodů, z nichž ten psychologický není vůbec zanedbatelný. Působí právě dojmem oné lehkosti, kterou Javokhirova hra vyzařuje, svádí však i k povrchnosti. Typickým příkladem byla partie Blübaum vs. Sindarov, o které jsem se docela podrobně rozepisoval v druhém článku o turnaji kandidátů (9. 5. 2026).

Hraje se předposlední kolo rapid turnaje v Saint Louis, partie Sindarov vs. Liang Awonder. V přibližně vyrovnané pozici po 15.Sa2

se ale americký velmistr dopustil hrubé poziční chyby, když zahrál 15…c5??

Následující otázka je dost možná tou nejtěžší v celé první části článku. Je určená opravdu vyspělým šachistům. A tedy: Jak a proč byste na Sindarovově místě pokračovali?

Sindarovův osud: Gukesh nebo Praggnanandhaa (2)

Od určité doby samozřejmě sleduji Javokhirovu tvorbu s obrovským zájmem. K tomu patří i trocha statistiky. A tak třeba vím, že od svého triumfu v turnaji kandidátů na Kypru prohrál jen dvě klasické partie! A s kým že to bylo? V obou případech byl jeho přemožitelem Praggnanandhaa!

Na závěr první části článku se nyní podívejme na koncovku, která vznikla ve druhém kole, tentokráte již hlavního turnaje v Saint Louis. Partie Praggnanandhaa vs. Sindarov dospěla po 68.Jb4 k pozici diagramu.

Náš rozbor začněme od této pozice koncovky. Rovnou napíšu, že oba mladíci ji dále hráli – mám na mysli dnešní dobu a z hlediska Javokhira až do určitého momentu – velmi silně. Přesto je však třeba vyzdvihnout výkon Praggnanandhy.

Ono se na druhé straně není čemu divit. Talent – či chcete-li genialita – někdejšího indického zázračného dítěte spočívá, na rozdíl od drtivé většiny jeho vrstevníků, v intuici a citu pro koordinaci sil. A v následujícím průběhu to předvedl vrchovatě. Sindarov mu ovšem dlouho statečně sekundoval.

Vidíme, že bílý má nejen pěšce více, ale jeho vzdálení volní spojení pěšci představují strašlivou statickou sílu. Plná kompenzace černého potom spočívá ve dvou faktorech: v aktivnějším postavení figur a ve volném pěšci, kterého jsou vlastně všechny tři zbývající figury ochotny podporovat.

V této pozici se mohl černý rozhodnout, který ze dvou plánů zvolí. Dle své nátury zvolil vyzývatel komplikovanější hru se stávajícím materiálem... Jak byste, milí čtenáři, černými pokračovali a případně o jaké varianty a hodnocení se opírali?

Koncovku partie Praggnanandhaa vs. Sindarov – tentokráte ovšem hlavního turnaje – na svém YouTube kanálu precizně analyzuje velmistr Sergej Makaryčev.

Vyzývatel: přednosti a rezervy

Pokusme se nyní Javokhirovu hru krátce charakterizovat a shrnout její hlavní přednosti i několik nedostatků, na kterých by podle mého mohl či měl ještě zapracovat.

Sindarov je především komplexní a univerzální šachista bez výraznější slabiny v některé fázi partie. Má výborné klasické šachové vzdělání a mimořádně propracovaný repertoár zahájení, který navíc dokáže přizpůsobovat tempu hry – jiný arzenál používá v blicu a rapidu, jiný v klasickém šachu. K tomu přistupuje jeho velká praktická síla. Nehledá za každou cenu objektivně nejlepší tah, ale velmi dobře cítí, co pozice a konkrétní soupeř vyžadují. Právě zde se výrazně odlišuje například od Gukeshe, který se mnohem častěji snaží nalézt nejlepší řešení i za cenu značné časové investice.

Velkou Sindarovovou zbraní je rovněž zdravá sebedůvěra a povaha „pohodáře“. Za šachovnicí se ovšem tato zdánlivá lehkost dokáže změnit v pravý opak – v mimořádně silný zabijácký instinkt. Jakmile ucítí šanci, je ochoten soupeře trpělivě „mačkat“ prakticky až do holých králů. V tomto směru mi někdy připomíná Magnuse Carlsena.

Každá mince má však dvě strany. Právě lehkost a sebevědomí, s nimiž Sindarov hraje, občas přerůstají v přílišnou impulsivnost až povrchnost. V některých okamžicích zahraje téměř okamžitě právě tehdy, kdy pozice vyžaduje zastavení a hlubší zamyšlení. S tím patrně souvisí i prozatím ne zcela dokonalá schopnost rozpoznat kritický moment partie. Druhým, úzce souvisejícím problémem je jeho někdy až zbytečně rychlá hra. (Dodám – o to zajímavější bude sledovat hospodaření s časem obou protivníků, až usednou k šachovnici v Ženevě!)

A konečně bych zmínil oblast, v níž podle mého zatím přece jen poněkud zaostává za absolutně nejlepšími hráči světa – technické praktické koncovky. Nikoli jejich teoretická znalost, ale schopnost dlouhodobě udržet maximální přesnost v pozicích, kde už nejde tolik o propočet konkrétních variant jako o trpělivost, koordinaci figur a drobná rozhodnutí.

To všechno jsou však u dvaadvacetiletého vyzývatele spíše rezervy než zásadní slabiny. A možná právě v nich se skrývá odpověď na otázku, kam až se může Javokhir Sindarov ještě posunout.

Jeho současnou formu a další vývoj můžeme právě nyní sledovat v hlavním turnaji neformálního amerického hlavního města šachu – Saint Louis. Další významnou prověrkou pak bude zářijová šachová olympiáda, po níž už začne pozornost stále více směřovat k listopadovému zápasu o titul mistra světa.

Tím naše putování za vyzývatelem končí. Ve druhé části článku obrátíme pozornost na druhou stranu šachovnice – mistra světa Gukeshe. Podíváme se podobným způsobem na jeho současnou formu, silné stránky i rezervy a nakonec se pokusíme odpovědět na otázku, která stojí nad celým tímto dvojdílným článkem: Kdo s koho?

V CB přehrávači níže jsou znovu uvedené všechny ukázky prvního dílu.