Po čtyřicátém tahu jako by se norský superturnaj vrátil o půl století zpátky. Místo klasických dohrávek sledovali diváci moderní verzi dávných diktovaných bleskovek, v nichž rozhodčí každých několik sekund volal: „Bílý teď! Černý teď!“ Jenže tentokrát nešlo o klubovou zábavu, ale o body, které rozhodovaly o pořadí jednoho z nejsilnějších turnajů světa – turnaje XXI. kategorie.
Jako malý kluk jsem jednou na vlastní oči viděl šachový turnaj v diktovaných bleskovkách. Dnes už si z něj pamatuji jen střípky, ale vím, že jsem tehdy na celé představení koukal s otevřenou pusou. Mladším čtenářům bude možná třeba nejprve vysvětlit, o co vlastně šlo, i když jsem se doslechl, že v poslední době přece jen i tato forma bleskovek zažívá jistou renesanci.
V době, kdy nebyly digitální hodiny a ani klasické mechanické hodiny v každém klubu samozřejmostí, vznikl svérázný typ bleskového šachu. Hráči seděli normálně proti sobě u šachovnice, ale tempo hry neurčovaly hodiny. Místo nich stál v sále rozhodčí a v pravidelných intervalech volal: „Bílý teď! Černý teď! Bílý teď! Černý teď!“ Na každý pokyn musel příslušný hráč okamžitě provést tah. Nejčastěji šlo o pětisekundové nebo desetisekundové intervaly. Dnes to zní téměř neuvěřitelně, ale tehdy se takto skutečně hrávaly dosti často celé turnaje!
Jak asi tušíte, nešlo ani tak o vrchol šachového umění 🙂 jako spíše o zábavu. Ostatně z tehdejších knih a časopisů se dochovala řada veselých historek. V jedné z nich si hráči po několika desítkách tahů zvykli reagovat už jen na slovo „teď“. Když jeden z nich jednou svůj tah vynechal, rytmus partie se posunul. Na povel „Bílý teď“ pak táhl černý a na „Černý teď“ zase bílý. A protože oba vnímali pouze ono magické „teď“, pokračovali takto dlouhou dobu, aniž by si čehokoliv všimli.
Ostatně právě v době, kdy jsem článek chystal, mě kamarádi upozornili, že diktované bleskovky nejsou tak docela minulostí. V Brně se prý podobná akce buď chystá, nebo již dokonce proběhla. Jen hlasivky rozhodčího, které před šedesáti či sedmdesáti lety musely vydržet nekonečné opakování „bílý teď, černý teď“, dnes zřejmě nahrazuje elektronika. Je vlastně milé zjištění, že tento pozoruhodný relikt starých kluboven a šachových sálů dosud úplně nezmizel. A je dobře, že s ním nezmizel ani kousek šachové nostalgie.
Proč tuto dávnou kuriozitu připomínám? Protože – jak jsem se již zmínil – při sledování letošního superturnaje v Norsku jsem měl místy pocit, že jsem se do časů diktovaných bleskovek vrátil. Alespoň po čtyřicátém tahu.
První část partie se hrála zcela normálně. Hráči měli dvě hodiny na čtyřicet tahů, tedy časovou kontrolu důvěrně známou ze zápasů o titul mistra světa i turnajů kandidátů. Potom však přišel neobvyklý zlom. Místo tradiční půlhodiny navíc dostali hráči k tahu pouze desetisekundový přírůstek. Náhle jako by někdo postavil vedle šachovnic neviditelného rozhodčího, který každých deset sekund volal: „Bílý teď! Černý teď!“
A podle toho také řada – ne-li většina – dohrávek vypadala.
Nešlo o jednu či dvě partie. V koncovkách se začaly objevovat chyby, které bychom u světové elity za normálních okolností neviděli. Některé pozice připomínaly spíše boj s hodinami než boj se soupeřem.
Král je nahý! Opravdu?
Dokonce i Magnus Carlsen se v jedné z dohrávek zamotal do matové sítě a prohrál způsobem, který by ještě o několik tahů dříve vypadal téměř nemyslitelně.
Na diagramu vidíme pozici 8. kola z partie Carlsen vs. Praggnanandhaa. Černý právě táhl 47…Dc3+.
Vzhledem k oběma citlivým králům před námi stojí pozice objektivní rovnováhy. Pokud by se hráčům po 40. tahu přidala půlhodina času nebo snad alespoň 30 sekund bylo by krajně nepravděpodobné, aby skončila jinak nežli dělbou bodu – v Norsku tedy vlastně bodů. Do hry však promluvil „diktovaný blic“! Exmistr světa s 23 sekundami na hodinách doslova nalezl do matové sítě po 48.Kf4??
Zde můžeme samozřejmě spekulovat. S necelou půlminutou na hodinách by měl supervelmistr jediný spásný ústup najít. Kdo Magnuse zrovna nemusí, může nyní vítězoslavně zvolat Andersenovo: „Král je nahý!“ Jenomže šachy nejsou řešitelská soutěž. Nikdo není bez nervů. A pokud si připomeneme předchozí průběh partie i obrovské množství energie, které Carlsen do obrany své pozice vložil, možná by i nejhlasitější kritici svůj soud poněkud zmírnili.
Nu, a zde si přece nemohu odpustit první testy pro čtenáře.
Dokážete se dopočítat do vynuceného matu? A především: Kam měl bílý v pozici prvního diagramu svým králem ustoupit?
O Norsku převážně nevážně
Už několik kol před touto pro Magnuse tragickou partií jsem pochopil, že slavný Stavanger nelze považovat za turnaj v klasickém šachu v pravém slova smyslu. Nanejvýš jde o jakýsi hybrid klasiky a blicu. Nebo snad o předzvěst budoucnosti? O jakousi přípravu na stále častěji zmiňované „nové mistrovství světa“, které by mělo jednou provždy určit absolutního mistra světa bez ohledu na tempo hry?
Informovaný čtenář může namítnout, že stejnou časovou kontrolou se v Norsku hraje už řadu let. To je samozřejmě pravda a tabulka níže to dokazuje.
casove_formaty_norway_chess_2018_2026
Jenže to, co jsme viděli letos, podle mého názoru nemá obdoby. Může za tím být i mimořádně bojovné složení a „omlazení“ turnaje – Magnus Carlsen si zvyká, že se na turnajích stal nejen veteránem (ve smyslu obrovských zkušeností), ale i nejstarším účastníkem! Když se u šachovnic sejdou Carlsen, úřadující mistr světa, Praggnanandhaa a Alireza Firouzja – hráči, kteří hrají často na výhru bez ohledu na barvu kamenů i sílu soupeře –, vznikají pozice bohatší, složitější a ostřejší než obvykle. A právě v nich se pouhý desetisekundový přírůstek po čtyřicátém tahu ukázal v celé své nahotě.
Také proto bude tentokrát moje reportáž poněkud jiná, než bývá zvykem. Méně prostoru dostanou novinky a strategické plány. O to více se budeme věnovat okamžikům, kdy se jeden z nejsilnějších turnajů světa – turnaj XXI. kategorie – začal nápadně podobat oněm dávno zapomenutým diktovaným bleskovkám.
Právě zde se podle mého názoru turnaj rozdělil na dva zcela odlišné poločasy. Do čtyřicátého tahu sledovali diváci klasický šach nejvyšší světové úrovně. Po čtyřicátém tahu často nastupovala jiná disciplína. A protože právě v těchto dohrávkách padla řada rozhodujících bodů, neovlivnila tato časová kontrola pouze kvalitu hry. Ve svém důsledku výrazně spoluurčila i konečné pořadí celého turnaje.
Aby toho nebylo málo, připomeňme, že v Norsku partie „nikdy nekončí remízou“. Pokud klasická partie skončí dělbou bodu, následuje po dvacetiminutové přestávce armageddonový blic. Bílý dostal deset minut, černý pouze sedm se sekundovým přídavkem… od 61. tahu (sic). Aby bílý svou „vážnou remízu“ potvrdil, musí vyhrát; černému naopak k úspěchu stačí remíza.
Protože se tvůrcům systému zřejmě zdály zlomky bodů nevhodné, udělují se za výsledek následující body: za výhru v klasické partii 3 body, za remízu potvrzenou vítězstvím v armageddonu 1,5 bodu a poražený v armageddonu obdrží alespoň útěchu v podobě jednoho bodu.
Zde ovšem narážíme na další zásah do prosté logiky šachu. Součet bodů v turnaji již neodpovídá počtu sehraných partií. O tom, že černému v armageddonu prakticky nezáleží na tom, zda remízuje, nebo vyhraje, a že bílý občas vzdával i objektivně remízové pozice, se raději ani nezmiňuji...
Snad nejvýmluvnější ukázkou diktovaného blicu je závěr partie předposledního 9. kola Keymer vs. Firouzja. Zde už jsem se prostě nemohl ubránit smíchu. Ne, nesmál jsem se Vincentovi ani geniálnímu Firouzjovi. Šlo spíše o jakýsi hysterický smích nad tím, co časová kontrola dokázala udělat s partií dvou špičkových velmistrů. Keymer v dohrávce znovu a znovu promarňoval výhru. Firouzja naopak dlouho bojoval v objektivně prohrané pozici, až se mu nakonec naskytla dokonce šance partii vyhrát. „Kam se to proboha šachy dostaly?!“ říkal jsem si při pohledu na tuto dohrávku.
Až později jsem zjistil, že v partii jednak vznikly či mohly vzniknout vpravdě studiové pozice, jednak se nabízela skutečně nevídaně krásná kombinace. Kdyby měli hráči dostatek času… ale, darmo mluvit!
Bílý právě zahrál 48.a4.
Zastavme se nejprve třeba zde! Dá se říci, že Keymer svého protivníka v předchozím průběhu partie pozičně přehrál. Dosáhl vyhrané pozice a za normální situace, kdy by hráči po 40. tahu dostali obvyklou půlhodinu navíc a třicetisekundový přírůstek, by s více než 95% pravděpodobností partii zaslouženě vyhrál.
V tuto chvíli však hrál Firouzja – opravdové bleskové eso – prakticky už jen na oněch deseti sekundách přírůstku, zatímco Keymer měl k dispozici zhruba dvě až dvě a půl minuty.
Ještě doplním, že počítačové hodnocení se po chvíli vyhoupne někam k +6. Pokud bychom nechali enginy pracovat déle, patrně by ještě dále rostlo.
Praktické šance obou soupeřů se však díky „diktovanému blicu“ začínají vyrovnávat. Na jedné straně stojí vyhraná pozice, na druhé Firouzjovi geniální schopnosti – bleskový propočet, cit pro koordinaci figur, tedy dle Kasparovova slovníku i tzv. specifická intuice!
Když jsem sledoval závěr 9. kola na Lichessu a díval se na rozmístění černých sil i poněkud nejisté postavení bílého krále, nemohl jsem se už od partie odtrhnout.
Oboustranný blic na sekundách pokračuje: po 54.exf6+ zahrál Alireza á tempo 54…Kg6.
Objektivně stojí bílý stále na výhru. Diagram však demonstruji s několika záměry. V blicu totiž hrají velmi významnou roli – chtělo by se dokonce říci, že nejméně stejně důležitou ne-li významnější nežli objektivní hodnocení pozice – bezpečí krále a… vlastnictví jezdce!
Na rozdíl od Vincenta máme naprostý dostatek času najít vyhrávající pokračování. Bílá pozice však již vykazuje jisté neduhy, a tak bílý vyhrává pouze jediným způsobem. Spíše nežli nad samotným tahem najdeme řešení obecnější úvahou. Především zapojme profylaktické myšlení: „Co chce černý?“
Tedy: jak měl bílý podle vás pokračovat?
Po dalších dvanácti tazích získal již Alireza celkem pochopitelně rozhodující výhodu. (Nevím, zda vůbec ví, že něco jako diktovaný blic někdy existovalo, ale že by patřil mezi absolutní elitu, je nesporné; od bulletu se ostatně tyhle dohrávky zase tak moc neliší!) Neuvěřitelná pozice stála na šachovnici po 66.De4+ Kf6-+⊙.
Může se to zdát neuvěřitelné, ale bílý se právě ocitl v zugzwangu!! Pokud by (samozřejmě pouze teoreticky) nemusel táhnout a přenechal tuto laskavost černému, ten by pozici nedokázal vyhrát!
Jinými slovy jsme se ocitli v oboustranné nevýhodě tahu! Bílý na tahu prohrává, černý na tahu by ovšem nevyhrál, ale pouze remízoval! A teď si, milí čtenáři a další skuteční fajnšmekři, představte, že by hráči nemuseli blicat na sekundách, ale měli k dispozici – podobně jako tomu bylo v normálních rozumných dobách vlády skutečné Caissy – každý kolem hodiny času! A vy byste také zrovna měli čas a náladu nad pozicí podumat! Jaký zážitek by nás čekal, kdybychom objevili podstatu téhle neuvěřitelně krásné pozice! A to ještě není zdaleka vše!
Dále se již pohybujeme v oblasti „kdyby“. Věřte však, milí čtenáři, že i toto „kdyby“ stojí za to!
Alireza ovšem ve vyhrané pozici také chyboval. Vyměnil nakonec dámy a doufal, že aktivní král, jezdec a dva volní pěšci „e“ a „g“ by mu mohli garantovat výhru bez rizika, kterému by byl vystaven i jeho král, pokud by na šachovnici ponechal dámy. Po 72.Ke4 mohla vzniknout pozice diagramu.
Černý vyhrával po neuvěřitelném 72…Je2!!
Kombinace s ideou uvolnění pole, obsazení pole a ještě blokády!
Ještě jednou s využitím mnemotechnických pomůcek! Varianty si samozřejmě budeme moci vychutnat v přehrávači!
Závěr „vážné partie“ je nastaven na videu:
V přehrávači níže jsou zachycené všechny kritické okamžiky onoho „diktovaného blicu“, samozřejmě včetně kombinace, která zůstala za kulisami, i rozboru téměř studiové koncovky. Celou partii si potom můžeme přehrát v Nakamurově videoanalýze níže.
Dramatická partie Keymer vs. Firouzja tedy skončila po ještě dramatičtějším závěru remízou. Po takovém průběhu jsem si rozhodně nemohl nechat ujít následnou „opravdovou blicku“ a jistě jsem nebyl sám!
Pokud je cílem organizátorů tohoto jinak docela šíleného projektu diváky pouze pobavit či je naučit taktice a rozehrávání bleskovek, potom se jim dílo daří... 🙂
Zahájení blic partie Keymer vs. Firouzja se bílému příliš nevyvedlo (ostatně Keymerovy výkony v této disciplíně... nu, občas vzbuzovaly rozpaky). V pozici po 18...Vd2
stojí sice docela nepohodlně, ale bílý ještě rozhodně nevystřílel všechen střelný prach. Následovalo ovšem mechanické 19.Dc4??
Jak byste bílého potrestali? Najdete vyhrávající postup?
Dodejme, že najít vyhrávající pokračování není zase tak obtížné. Co mě však, když ne šokovalo, tedy alespoň pořádně překvapilo? Firouzja ho na šachovnici doslova vypálil za jedinou sekundu!
Zde je k dispozici videozáznam armageddonové partie:
Praggnanandhův drtivý finiš
Přes oprávněné výhrady a konstatování, že v Norsku prostě nešlo o turnaj v klasickém šachu, se nemůžeme nepozastavit nad druhou polovinou turnaje a Praggnanandhaovým drtivým finišem, který mu nakonec přinesl zasloužené vítězství.
Pokud by se turnaj hrál „normálně“, dělil by Pragg první místo s výsledkem +5, -3, =2. (Stejně bodů by získal i Wesley So, který ovšem hrál úplně jiný turnaj: +2, -0, =8. Při rovnosti bodů a použití nejlogičtějšího pomocného hodnocení – vzájemných partií – by tedy turnaj vyhrál americký velmistr.)
Zajímavé ovšem je, že ještě po 6. kole se Praggnanandhaa „potácel“ na skóre -2. Co z toho plyne kromě opětovného konstatování oné příšerné „norské“ časové kontroly? Praggův závěrečný nástup může připomenout Sindarovovu jízdu z první poloviny turnaje kandidátů na Kypru, kde uzbecký velmistr zahájil soutěž ziskem 4,5 bodu z prvních pěti partií.
Nechci Praggnanandhaovy výhry nikterak snižovat. Jde o úžasný finiš, ale osobně mě jeho partie příliš nezaujaly. A tak čtenářům předložím pouze některé zkrácené záznamy a videoanalýzy.
Žně na druhé straně sálu
Když sleduji nebo si třeba později přehrávám ukázky z turnajů, na prvním místě je u mě samozřejmě krása a vlastní poučení, ale podvědomí mě tak nějak stále nutí vyhledávat vzorové ukázky do mých za dlouhá léta objemných databází. Ještě lepší situace nastává, když narazím na nějakou vysloveně multifunkční partii.
A právě takové se mi letos podařilo najít spíše v ženské části turnaje!
Mimochodem, turnaje v Norsku přes všechna svá negativa přece jen přinášejí jedno docela významné plus! Možná jde o jediné světové klání, ve kterém jsou ženy odměňovány stejnou částkou jako muži. Vítězové obou turnajů si odnesli 700 tisíc norských korun, tedy přibližně 65 tisíc eur. Druhá místa byla oceněna částkou 350 tisíc korun (32 tisíc eur) a třetí 200 tisíc (18 tisíc eur).
Vítězka turnaje Bibisara Assaubajeva v blic partii 6. kola proti Humpy Koneru asi potěšila nejen mě roztomilou, i když nikoli složitou kombinací, kterou jsem si mohl okamžitě zařadit do své sbírky kombinací!
Následovalo 23.Jf6+, načež po 23…Kf8?
následovalo…
Řešení kombinace je k dispozici zde:
Bibisaru přijel do Norska podpořit i vyzývatel mistra světa Javokhir Sindarov…
Divyin král, kterého vlastní opustili
Ne, „tentokrát“ nepůjde o řeč o charizmatu krásné mladé indické šachistky…
K didakticky nejcennější partii, která navíc i perfektně zapadá do repertoáru zahájení mých někdejších svěřenců, jsem si však musel počkat až do posledního kola!
V partii Muzyčuk,A vs. Deshmukh,D si ukrajinská velmistryně v Alapinově variantě sicilské po 1.e4 c5 2.c3 Jf6 3.e5 Jd5 4.d4 cxd4 5.Jf3 e6 6.cxd4 d6 7.Sc4 Jc6 8.0–0 Se7 (ve svých pracích jsem tuto pozici, která procházela prvními testy v praxi Jevgenije Ellinoviče Svěšnikova v druhé polovině 70. let, nazýval první hlavní varianta)
připravila můj dávný „záložní recept“ 9.exd6!?
Už brzy po 10. tahu se Divya patrně ocitla v neznámém terénu. Dobrá, to se může stát. Mnohem důležitější však je, jak se hráč v podobné situaci zachová. A právě zde se začaly kupit problémy. O co šlo? Postupme o několik tahů dál. Po 14.Sxg5
se černá dopustila první vážnější chyby, když zanedbala profylaxi a pokračovala 14…Sb7? (14…h6). Následovalo logické 15.Dg4!
již se značnou převahou bílé. Alespoň nyní se měla černá začít zabývat zdravotním stavem svého krále. Naprostou nutností bylo 15...Je7, což lze vlastně už jen stěží označit za profylaxi (tu už černá zanedbala v předchozím tahu), ale spíše přípravou na tuhou obranu!
Divyin další postup mě natolik šokoval, že kdybych neseděl v křesle u staršího počítače, ale na židli u nového, patrně bych se na ní neudržel! Po nejméně 20 minutách přemýšlení následovalo totiž 15…Vfc8??
Bezstarostnost mládí! Anebo – možná paradoxně – otevřela Divya knihu prvního mistra světa The Modern Chess Instructor a našla v ní Steinitzovu známou myšlenku: „Král je silná figura, která se často dokáže ubránit sama!“ 🙂
Vím, že se v posledních letech dost opakuji, ale nemohu jinak než dodat: „Za takový tah v partii bych někdy v 90. letech vynadal i svým desetiletým svěřencům!“
A známý ostrý kritik Franz Gutmayer (1857–1937) by do komentářů kromě svých obvyklých stížností na to, „jak to všichni hrají mizerně“, připsal jediné slovo: „Optik!!“
Anebo, jak mi tentokrát překvapivě trefně poradila AI: „Černé figury se od vlastního krále drží dál, jako by trpěl morem. Jenže šachový král zpravidla nepotřebuje společenský odstup, nýbrž osobní stráž.“
Už když jsem poprvé viděl ono Divyino příšerné 15...Vfc8, zmocnilo se mě jakési šachové „déjà vu“. V partii Rubinstein,A vs. Janovskij,D (Mariánské Lázně 1925), kterou Luděk Pachman skvěle okomentoval v knize Strategie moderního šachu II (1958), vznikla po 18.Vf3 následující pozice.
Nikdy nezapomenu na didakticky precizní analogii, kterou autor použil v závěru partie – po 25. tahu bílého:
„Černý se vzdal. Jeho figury na dámském křídle připomínají skladiště nepotřebného nábytku.“
Celou téměř přesně 100 let starou partii jsem i s některými Pachmanovými komentáři a rozbory vložil do přehrávače za partii Muzyčuk,A vs. Deshmukh,D.
Znám šachisty, kteří podobné didaktické obludnosti (jakou představuje diagram níže) – jak mi jednou řekl jeden z nich – mírně řečeno zrovna nemusejí. Omlouvám se jim, ale zde nemohu jinak!
Když jsem trénoval generaci, která většinou zbožňovala Kasparova (ano, svěřenci tehdy znali jména velkých šachistů a občas i historii), využil jsem toho.
Situace rozvíjejícího se útoku po rošádě jsem kromě pojmů jako přečíslení útočných sil často ozřejmoval výrazem „Kasparovova osa“. Přečetl jsem většinu Kasparovových děl, a tak jsem zaznamenal jeho poznámky, které se na několika místech opakovaly. Kasparov psal zhruba toto: „Když jsem si nevěděl rady, jak pokračovat, pomáhalo mi sečíst počet útočících figur a figur schopných zapojit se do obrany krále. Pokud počet útočníků výrazně převyšoval počet obránců, bylo možné začít uvažovat o útočných projektech.“
Další jsem si již patrně v průběhu let doplnil. Myšlenkově rozdělme šachovnici na dvě části pomyslnou osou vedenou mezi sloupci „d“ a „e“.
Při aplikaci tohoto pravidla počítáme mezi obranné figury pouze ty, které stojí v pravém výřezu a ještě navíc – samo sebou – na vlastní polovině šachovnice. Na druhé straně mohou na krále útočit figury prakticky přes celou desku. Zde typicky bělopolný střelec.
Dle pravidla „Kasparovovy osy“ činí v pozici diagramu přečíslení 4-0! (Pokud vyučujeme chlapce, není nic snazšího než přečíslení figur přirovnat k situaci z fotbalu či hokeje...) Abychom Divyi jen nekritizovali – jejím úmyslem bylo samozřejmě již v příštích tazích „posílit“ obranu dámou z pole f8. To sice poměr přečíslení sníží, ale situaci zásadně nevylepší. A rozhodně ne proto, že by nejsilnější figura mor nebo, chcete-li, spalničky od krále zcela jistě nechytila!
Jestli může tah 15...Vfc8?? zahrát šachista s ratingem „rovného velmistra“, tedy 2 500, potom si člověk nevyhnutelně položí otázku: proboha, kde jsme se to ocitli?
Možná, že kdybych chytil zlatou rybku a měl tři přání, jedno z nich by znělo: „Chci se přenést do chvíle, kdy trenér s Divyou analyzuje právě situaci před a po 15. tahu!“...
Jestli indická hvězda partii strategicky vůbec nezvládla, potom Anna Muzyčuk předvedla po všech stránkách precizní a vyzrálý výkon. Dá se říci, že i profesionální. Svoji rozhodující výhodu totiž realizovala s přehledem a nedala soupeřce nejmenší šanci cokoli počítat ani strojit léčky.
„S mládeží do koncovky!“ Myslím, že toto brilantní dílo Michaila Izraileviče Šereševského měla skoro jistě v rukách. I kdyby tomu tak ale nebylo, pravdivost tohoto známého rčení ve své praxi zcela jistě netestovala poprvé. 🙂
Anna Muzyčuk, stálice světového šachu a jedna z pouhých čtyř žen v historii, které překročily hranici 2 600 Elo, tedy úroveň silného velmistra! A ještě jedna zajímavost: Anna opakovaně zdůrazňuje, že základy šachového vzdělání získala doma. Není divu – oba její rodiče byli profesionálními šachovými trenéry. Od útlého dětství ji (spolu s její sestrou Marií) vedli ke klasickému šachovému vzdělání: rozborům partií, studiu koncovek a bohaté turnajové praxi. To může částečně vysvětlovat, proč jsou obě sestry dodnes považovány za mimořádně univerzální šachistky s výborným pozičním citem.
Čtyři příběhy jednoho turnaje
Shrňme si to: Zatímco Magnus Carlsen přitahoval pozornost fanoušků i médií tím spíše, že – nevídáno – prohrál hned čtyři partie, mistr světa Gukesh se s časem na hodinách nedokázal popasovat prakticky vůbec a Wesley So dlouho vedl průběžné pořadí.
Praggnanandhaa se turnajem prodíral nenápadně. Úvod mu nevyšel. Nevyhnul se porážkám, ocitl se pod hranicí padesáti procent a rozhodně nepůsobil dojmem hráče, který by měl zasáhnout do boje o první místo.
Když ještě v 6. kole utrpěl klasickou porážku, zdálo se, že o vítězi turnaje rozhodnou jiní. Wesley So navíc zůstával jediným neporaženým hráčem a postupně si budoval pozici favorita. Když se turnaj přehoupl do závěrečné fáze, většina pozorovatelů předpokládala, že zkušený Američan své vedení uhájí.
Jenže právě v této chvíli přišel obrat.
Podobné finiše bývají ve vrcholovém šachu vzácné. Ještě vzácnější jsou tehdy, přijdou-li v konkurenci Carlsena, Firouzji, Soa, Gukeshe a Keymera. Právě proto si Praggův závěr zaslouží zvláštní pozornost. Turnaj totiž nevyhrál díky jednomu šťastnému výsledku ani pomocným kritériím. Vyhrál jej drtivým útokem v okamžiku, kdy se rozhodovalo.
Praggnanandhaa působí dojmem hráče, který raději „útočí zezadu“; právě tehdy bývá mimořádně nebezpečný. Pokud by podobnou formu dokázal předvést i v turnaji kandidátů, mohlo být vše jinak...
Co by se asi stalo, kdyby právě tento Praggnanandhaa přijel na Kypr?
Ponechme šachu Čas!
Přes mimořádně napínavý závěr si nemohu odpustit jedno, ba možná dokonce dvě „ale“.
Za prvé: turnaj v Norsku, dlouhá léta pořádaný ve Stavangeru, podle mého názoru prostě nelze řadit mezi klasické šachové turnaje v pravém slova smyslu. Nanejvýš mezi turnaje „klasické“. Bez uvozovek se tentokrát neobejdeme.
Za druhé: ti z vás, milí čtenáři, kteří věří na štěstí či smůlu (a nemají tedy sklony k deterministickému pohledu na svět jako autor těchto řádků), asi jen obtížně popřou následující tvrzení: kdyby všichni účastníci a účastnice zasedli zítra ke stejnému turnaji znovu, a dokonce třeba i se stejným losem, konečné pořadí by s velkou pravděpodobností vypadalo úplně jinak.
A právě to je možná největší rozdíl mezi klasickým šachem a jeho norským hybridem. Čím více rozhoduje desetisekundový diktovaný blic, tím menší roli hraje objektivní síla a tím větší vliv získávají okamžitá forma, psychická odolnost, bleskové dovednosti – a pokud chcete, i ona pověstná šachová štěstěna.
Jenomže o bleskových dovednostech klasický šach, jak jsme jej znali a snad ještě nějaký čas znát budeme, opravdu není!
