Druhý díl článku, v němž se snažíme zmapovat vyhlídky účastníků blížícího se zápasu o šachovou korunu, věnujeme mistru světa. Zatímco vyzývatelovy výsledky dovolily vybrat vhodné příklady docela snadno, rozebrat dlouhodobý pokles úrovně hry mistra světa – a především najít jeho příčiny – je úkol mnohem složitější. Co se s Gukeshem děje? Můžeme všechno svést na psychologii „těžké koruny“? Na jeho mládí a skutečnost, že nejvyšší metu dobyl už v osmnácti letech? Nebo snad dokonce označit jeho famózní výsledky roku 2024 za náhodu? Patent na pravdu nemá nikdo. Nezbývá tedy než se pokusit o jakousi rekonstrukci z toho, co skutečně známe – a především z Gukeshových partií.
Stejně jako jsme se v prvním dílu seznámili s Pomtowovým gambitem, ve druhém se zaměříme na problém, který trápí – a odjakživa trápil – šachisty všech kategorií: nevynucené hrubé chyby! Kde se vlastně berou? Proč někdy přehlédneme něco, co bychom za normálních okolností viděli na první pohled? Zcela se jich zbavit nelze – můžeme ale jejich počet alespoň omezit? A pokud ano, jak?
Ještě jednou o vyzývateli
První díl o blížícím se zápasu o titul mistra světa jsme zakončili shrnutím Sindarovových silných, ale i slabších stránek hry. Napsal jsem, že jisté nedostatky vyzývatelovy hry vidím v příliš rychlém rozhodování v momentech, kdy by se měl naopak zamyslet. A také v technických koncovkách.
Uplynulo několik dnů a… přesvědčit jsme se mohli vlastně o obojím. V hlavním turnaji se Javokhirovi před jeho poslední třetinou vysloveně nedařilo.
Pravda, žádná tragédie v podobě turnajové „dlouhé rošády“, jaká se minimálně jednou přihodila mistru světa, ale dvě třetiny turnaje zůstával v ústraní na -1. Avšak to, co předvedl v kole sedmém, stojí jistě za zhlédnutí i rozbor.
I začátek druhého dílu článku Kdo s koho? tedy vlastně musíme věnovat další z partií posledního Sindarovova vystoupení před olympiádou.
V partii Keymer vs. Sindarov volil černý ve snaze porazit německého supervelmistra volžský gambit! Javokhir patrně dosáhl všeho, co plánoval: momentu překvapení a složité nestandardní pozice, v níž až do 21. tahu zůstaly na šachovnici s výjimkou páru pěšců všechny kameny. Ač na šachovnici panovala přibližná objektivní rovnováha, Keymer ztrácel příliš mnoho času a průběh partie zároveň skutečně působí dojmem, že byl přehráván i na šachovnici.
A nyní se podívejme na všeříkající obrázek situace v koncovce po zahraném 46…f6.
Teoretická koncovka různobarevných střelců se nachází v objektivní rovnováze, ale nemusíme být zrovna mistři, abychom rychle poznali, kdo ji má právo zkoušet hrát na výhru, a kdo musí být naopak v obraně mimořádně akurátní.
Proč ale demonstruji právě výstřižek videa? Podívejme se na spotřebu času!!
Následovalo šokující (zejména tedy pro ty diváky, kteří sledují videopřenosy nebo partie se zapnutým enginem, což dnes střízlivě odhaduji na 90–95%) 47.h4??
Tahle hrubka by měla Keymera mrzet i z jiných důvodů než jen proto, že ho patrně stála partii.
Jak věděl již Johann Berger, který se problematikou koncovek různobarevných střelců intenzivně zabýval, ale jak patrně až Fine a Averbach zformulovali do podoby poučky: „Bránící se strana by v koncovkách různobarevných střelců měla stavět pěšce na pole barvy vlastního střelce!“
Jde o to, že silnější strana zpravidla postrádá dostatek prostředků, jak takové pěšce sebrat (vždyť dojít si pro ně může pouze nepřátelský král). Tím se výrazně zvyšuje šance na postavení pevnosti. Jde tedy o opačný princip, než jaký platí v „běžných“ – nejen střelcových – koncovkách.
Keymerův postup jde tedy přesně proti zásadám správné obrany ohrožených koncovek s různobarevci!
Jedním z Bergerových pravidel jsme se zabývali zde: https://skolasachu.com/absolutni-mistr-sveta-nova-koruna-v-ere-casovych-tisni-hrubek-hrozeb-a-hadek/
A tak si zejména vyspělým šachistům, kteří však tento moment nezaznamenali, dovolím položit otázku: Jaký je podle vás nejsilnější postup v pozici? Pokračování, jež vás relativně snadno dovede k remíze (pevnosti)?
Následující video ukazuje přesně moment, kdy ke karambolu došlo.
Video GM Sergeje Makaryčeva je pravou didaktickou lahůdkou! Je nastaveno na moment před přechodem do koncovky různobarevných střelců. Přesto doporučuji zhlédnout celý fragment, který Sergej Jurijevič demonstruje!
Přetěžká Gukeshova koruna?
Druhý díl článku, v němž se snažíme zmapovat vyhlídky účastníků blížícího se zápasu o šachovou korunu, věnujeme mistru světa. Zatímco vyzývatelovy výsledky dovolily vybrat vhodné příklady docela snadno – silné stránky jeho hry i určité nedostatky jsou vidět bez zvláštního úsilí –, rozebrat dlouhodobý pokles úrovně hry mistra světa, a především najít jeho příčiny, je úkol takřka nadlidský!
Co se s Gukeshem děje? Můžeme všechno svést na psychologii „těžké koruny“? Na jeho mládí? Na skutečnost, že pro mnohé nejvyšší metu života dobyl už v osmnácti letech? Nebo dokonce označit jeho famózní výsledky roku 2024 za náhodu?
Patent na pravdu nemá nikdo! A když navíc nevíme, co se děje v zákulisí jeho týmu ani nakolik za současnými výsledky stojí psychologické důvody, nezbývá než si značnou část obrazu domýšlet. Provést jakousi rekonstrukci z toho, co skutečně známe, a opřít se především o zevrubné rozbory jeho posledních partií…
Propad v Chennai
V článku se budeme věnovat především poslednímu vystoupení mistra světa. Chennai Grand Masters se hrál od 16. do 22. 7. 2026.
Na domácí půdě mistr světa naprosto propadl, jak ukazuje následující tabulka.
Gukeshovi samozřejmě neustále se zkracující a experimentální časové formáty příliš nevyhovují. Jeho induktivní (propočtový, chcete-li) přístup k pozicím vyžaduje co nejvíce času na přemýšlení. V Chennai dostali hráči pouze 90 minut + 30 sekund na tah na celou partii. Jenže… tak se zde hrálo vždy! Stejným tempem se hrály všechny dosavadní ročníky Chennai Grand Masters.
A právě zde, doslova na domácí půdě, Gukesh v roce 2023 zvítězil – a právě toto vítězství mu nakonec zajistilo postup do Turnaje kandidátů v Torontu!
Tabulka ukazuje, že Gukesh prohrál tři partie a zároveň, že Firouzjovi stačilo k vítězství pouhých +2.
Vím, že na „kdyby“ se šachy nehrají. Přesto si troufnu tvrdit, že kdejaký velmistr mnohem nižší kategorie by dokázal partii proti Firouzjovi zremízovat – tedy pokud by ji nehrál v časové tísni na výhru – a pozice proti Erigaisimu a Praneshovi bez větších problémů vyhrát!
A jak vidíme, takový průběh by Gukeshe vynesl na první místo! „Kdyby, kdyby! Takových kdyby už jsem na šachovnicích viděl stovky, ne-li tisíce!“ může namítnout nejen kriticky naladěný čtenář, ale i zkušenější šachista.
Víte co? Pojďme se tedy na ony tři rozhodující partie – přesněji řečeno na jejich klíčové momenty podívat.
Ach ty hrubky!
Než tak ale učiníme, přece jen bych se zastavil u věci, která trápí – a odjakživa trápila – šachisty všech kategorií: nevynucené hrubé chyby!
Tím jsou myšleny omyly, kterých se dopouštíme, aniž bychom se v partii nacházeli pod tlakem či ve výrazně horší pozici. Kde se vlastně berou? Proč někdy přehlédneme něco, co bychom za normálních okolností viděli na první pohled? Jak se mezi šachisty říká či možná říkávalo: „Tohle by viděl i náhodný kolemjdoucí!“ Nebo dokonce: „Pan vedoucí od výčepu!“ 🙂
Zcela se hrubek zbavit nelze, člověk je tvor omylný – můžeme ale jejich počet alespoň omezit? A pokud ano, jak?
Nechci se zde zabývat hrubými chybami vznikajícími v časových tísních a vynechám dokonce i hrubky taktického rázu, jakkoli – pokud postihnou zrovna nás, a nikoli protivníka – většinou zamrzí nejvíc. (Ony jsou totiž lépe vidět!) Na mysli mám poziční hrubé chyby. Omyly pramenící ze strategického neporozumění pozici.
Aby bylo čtenářům jasnější, o čem je řeč, vypomohu si dvěma neslavnými příklady z vlastní praxe. Nejprve tedy „o co nepůjde“.
V pozici z partie Bílek vs. Mikuláš (rapid Slovensko 1983) táhl bílý právě 16.Jc3??
Pozici jsem v té chvíli považoval za vyrovnanou a přemýšlel primárně o tom, o čem by nikdo nikdy přemýšlet neměl!! Totiž kde jsem vypustil výhodu ze zahájení, když soupeř nehrál podle „mé“ tehdejší teorie. Prostě jsem si nemohl pomoci. A byla to trestuhodná nedbalost, tím spíše, že se jednalo o turnaj družstev – jakési neformální mistrovství republikových městských dopravních podniků ČSSR.
Kombinace černého je skutečně dobře skryta. Můžeme si klást otázku, proč jsem ji neviděl já ani protivník (partie skončila po pár tazích remízou), ale nenapadla mě ani při pozdějších analýzách. Objevil jsem ji až relativně nedávno, a to jen proto, že jsem předtím spustil engin…
Dokážete najít nejsilnější odpověď?
V ukázce šlo tedy o taktickou hrubku vedoucí k tzv. okamžitému motivu kombinace – exponovaná dáma, slabost černých polí.
Ve skutečnosti je však z hlediska dlouhodobého růstu šachisty mnohem důležitější rozpoznávat a odstraňovat hrubé chyby strategického rázu! Ty by měly výkonnostní, tím spíše vrcholové šachisty znepokojovat nepoměrně více.
A pokud se vám stává až příliš často, že prohrajete vážnou partii, aniž byste přesně věděli, kde jste se dopustili chyby nebo nepřesnosti, jde o varovný příznak! Taktické přehlédnutí je jedna věc, ale celkové neporozumění pozici věc druhá.
Následující ukázka a poziční hrubka (či volba plánu) je docela složitá. Dobře si vzpomínám, že jsem se se svými omyly v této partii správně popasoval až po letech. A jsem docela pyšný na to, že moji poslední analýzu po mnoha letech potvrdily enginy.
V partii Bílek vs. Doležal (Kralupy nad Vltavou 1981) byl rozehrán Milner Barry gambit ve francouzské obraně. Černý právě dobral střelce tahem 18…gxf5.
Bílý má za obětovaného gambitového pěšce dostatečnou kompenzaci. Aniž bych se v partii dopustil viditelného taktického prohřešku, pozice se mi během následujících šesti (sic) tahů rozsypala jako domeček z karet (a to ještě černý v závěru učinil též jednu hrubou chybu). Partii jsem vzdával už ve 24. tahu!
Který z tahů kandidátů byste raději zvolili? 19.Sh6 nebo 19.Se3?
Hrubka jako varovná noční můra
Nyní se tedy konečně podívejme, jaký doslova strategický zločin spáchal mistr světa v Chennai.
Hraje se 6. kolo, partie Pranesh vs. Gukesh. Mistr světa se ocitl u dna turnajové tabulky s –2 a zcela jistě byl ještě otřesen z prohry předchozí den.
Přesto mladého protivníka černými v Caro-Kannově obraně postupně zcela přehrál a po 20. tahu stál na výhru!
Celou partii plnou nepřesností z obou stan si budeme moci i přehrát a rozebrat v přehrávači níže. Nyní se zastavme u oné strategické hrubky – noční můry! Bílý právě táhl 29.Vd1-b1.
Logický tah. Nejenže brání manévru Vd5-b5, ale přesouvá i zbylé síly na dámské křídlo, kde se odehraje ostrý střet. Můžeme říci, že název článku Kdo s koho? se nyní personifikuje do obou králů na šachovnici!
Bílý má za dva pěšce zcela dostatečnou kompenzaci a v součtu se pozice nachází v dynamické rovnováze. Černý totiž musí ztratit čas, aby uvedl do boje svoji poslední rezervu – zaběhnutou královskou věž. A právě toto ztracené tempo patrně objektivní šance stran vyvažuje.
V tuto chvíli ukazovaly Praneshovy hodiny necelých 27 minut, avšak mistru světa zbývaly pouhé čtyři! (Zopakuji, kromě třicetisekundového bonusu k tahu se žádný další čas v Chennai nepřidává.)
Po necelé minutě přemýšlení mistr světa šachovnici snad doslova propálil příšernou poziční hrubkou 29…b5??
Takový tah by mě ještě řadu měsíců strašil ve snech, a můj trenér by mě ani nemusel kárat! Nu, a pokud by podobně zahrál byť i můj dětský svěřenec, usnout bych nemohl vůbec.
Zde si nemohu odpustit tak trochu jedovatou, ale myslím, že výstižnou poznámku: „Když bylo vymyšleno pravidlo rošády, netrvalo jistě dlouho, než si mnozí uvědomili, že pěšci stojící před nově schovaným králem slouží – či alespoň mají sloužit – coby jakási osobní stráž! Většinou tedy není radno s touto skupinou vojska pochodovat vpřed bez závažných příčin!“ Gukesh to ovšem do pozice vpálil bez skrupulí!
Podívejme se nejprve na krátké video.
Nu, a na závěr poznámky nemohu nedodat: Co si asi – vida 29...b5 – v první chvíli pomyslel Gukeshův trenér G. Gajewski?
Právě z takových výpadků by totiž měli mít nejen všichni Gukeshovi příznivci největší obavy! Absence deduktivního způsobu uvažování a nedostatečné znalosti klasiky... více zde k samotné hrubce dodat nedokážu.
Pravda, Gukesh byl jistě otřesen předchozí prohrou ve zcela vyhrané pozici proti Erigaisimu. A když se vám navíc dlouhodobě nedaří skoro nic, na co sáhnete, můžete snadno získat pocit, jako by s vámi osud – či snad Matrix – hrál nějakou ošklivou hru.
Za všechno může čas?
„Za všechno může čas,“ zpívala kdysi Lenka Filipová. V Gukeshově případě bychom mohli s trochou nadsázky dodat: opravdu za všechno? Sotva lze popřít, že značná část jeho neúspěchů a zbytečně pokažených partií jde na vrub dlouhodobě špatnému hospodaření s časem. Přitom nejde o žádnou novinku posledních měsíců. O tomto svém neduhu Gukesh otevřeně hovořil už v době, kdy jako sedmnáctiletý vítězil v Turnaji kandidátů.
Příznačné ovšem je, že během svého snad nejlepšího a nejslavnějšího vystoupení – na olympiádě v Budapešti v roce 2024, kde dosáhl fantastické performance 3056 – jej problémy s časem téměř netrápily. A to už stojí za zamyšlení. Je špatný time management skutečně jednou z příčin současných problémů, nebo je zároveň jejich důsledkem?
Dvě věci jsou podle mého názoru zřejmé. Za prvé, špatné hospodaření s časem se významně podílí na Gukeshových nevalných výsledcích přinejmenším od druhé poloviny roku 2025. Za druhé však jeho vysoká spotřeba času úzce souvisí se samotným stylem hry. Gukesh je šachista výrazně induktivního střihu: chce počítat, ověřovat, hledat konkrétní řešení a pokud možno nic nepřijímat pouze na základě obecných pouček. A propočet variant čas prostě spotřebovává.
Přidejme k tomu ještě Gukeshův šachový maximalismus. Jeho přirozeností je hledat možnosti, jak partii vyhrát, často i v pozicích, v nichž si musí být dobře vědom, že objektivně stojí o něco hůře. Místo jednoduchého řešení proto někdy hledá řešení nejlepší, místo bezpečné cesty pátrá po cestě k vítězství – a hodiny mezitím nemilosrdně běží.
Čas tedy bezpochyby patří k Gukeshovým problémům. Jenže tvrdit, že „za všechno může čas“, by bylo příliš jednoduché. Časová tíseň totiž nemusí být pouze příčinou chyby. Někdy je sama příznakem toho, co se odehrávalo už dlouho před ní.
Na všech třech Gukeshových prohrách v Chennai se skutečně podílel i mizerný – jak sám říká – time management.
Jenomže podívejme se na pozici druhého kola. Partie Firouzja vs. Gukesh. Bílý právě vtrhl dámou do černého ležení 29.De7.
Záznam ukazuje, že v tu chvíli měl Firouzja na hodinách 5 minut a jednu sekundu, mistr světa necelých 7 minut. Pozice se nachází v rovnováze a navíc všichni víme, jaká kouzla dokáže Alireza v blicu provádět. A tak se jen tak kontrolně zeptám: Jak myslíte, milí čtenáři, že by v takové situaci pokračovalo devět z deseti šachistů?
Přirozeně 29…De6=.
Pokud by tak mistr světa odvětil, partii bych zde skoro jistě nedemonstroval.
Ne tak Gukesh! Mistr světa „obětoval“ tři minuty zbývajícího času a pustil se do krkolomných zápletek. Následovalo 29…Jf4??
Gramotný či vyspělý šachista nejspíše (správně) prohlásí, že před námi teď z praktického pohledu stojí nejasná pozice. Z šachovnice zmizí řada pěšců, dojde k transformacím, možná dokonce k prudkým změnám. Nu ano, fakt, že jde o taktickou hrubou chybu, se v tomto případě vyjasní až po podrobnějším rozboru či propočtu!
Do poznámek k partii jsem připsal: První hrubá chyba z obrovského počtu, který ještě uvidíme! Opět ten Gukeshův maximalismus, užitý ovšem na nesprávném místě! Černý svoji pozici (opět) přeceňuje, což je prostě stará bolest mistra světa!
Vskutku! Blic pokračoval až do 69. tahu! Byl rámován mnoha hrubými chybami různé intenzity a významu. Napsal bych „komedie hrubek“, kdybych tento slovní obrat nepoužíval až příliš často a navíc soupeři nehráli skoro dvě třetiny partie v časové tísni.
Pojďme se nejprve podívat na Sagarův zkrácený záznam partie.
Roztrpčen nejen výsledkem, ale i onou komedií hrubek v blicu, napsal jsem na závěr poměrně zevrubně analyzované partie toto: Jestli dobře počítám, v této partii jsme byli svědky okolo patnácti (sic!) hrubých chyb! Tedy takových tahů, které zásadně měnily hodnocení pozice – výhra vs. remíza. Dá se říci, že všechny se udály buď v nastupující časové tísni, kdy hráči měli pět minut a méně, nebo potom na pouhé minutě či dokonce sekundách!
A nyní se ptám: Je tohle opravdu nastupující nový trend či dokonce snad ideál moderního šachu? To proto chce FIDE časovou kontrolu ještě zkrátit na polovinu?? Vždyť i z didaktického hlediska – někdo by totiž mohl třeba argumentovat, že se z chyb můžeme poučit – se velmi silní šachisté při takovém množství zvratů musí nakonec v partii ztratit!
Nu, a co dodat na úplný závěr? Snad toto: Partie je tak příšerná, že i slavný Savielly Tartakower – vida ji celou a nezamrzla-li by mu slova na rtech – by musel svůj známý aforismus „Vítězem partie je hráč, který udělá předposlední chybu.“ poněkud pozměnit…
Z výhry do propasti (1)
Říkává se, že Alechin hrával po prohře ještě lépe! A to ani nemusíme chodit tak daleko do historie – u Magnuse patrně platí totéž! Bez ohledu na to, jakým způsobem partii prohráli.
Přesto samozřejmě existují velké rozdíly mezi tím, jak partii prohrajete. Na velké množství šachistů mívá mnohem více demoralizující vliv, jestliže prohrají zcela vyhranou partii, než když, jak se říká, „jsou převálcováni“ nebo se dostanou do situací, které jsme rozebírali výše – tedy prohrají po hrubých chybách.
Ať tak či tak, prohra v 5. kole musela mít na Gukeshe zdrcující vliv. Nu, ale nepředbíhejme. V partii Gukesh vs. Erigaisi přišel mistr světa již v 9. tahu s novinkou, která Arjuna přinutila přemýšlet více než čtvrthodinu.
Ač černý obtížné problémy v nejbližších tazích zvládl, beztak se ve 22. tahu dopustil chyby, která mohla partii rozhodnout. Gukesh též minul nejlepší pokračování, ale v pozici diagramu po 29…Jf5 už stojí na výhru.
(Třikrát za sebou 29. tah! Numerologové by možná začali hledat hlubší význam. Já pouze zaznamenávám pozoruhodnou shodu. 🙂 )
Bílý stojí stále na výhru! Problém je však v tom, že její nalezení není v omezeném čase právě jednoduché. A navíc zde vzniká určitý paradox.
Nejlepší postup zde nenalezneme induktivní úvahou – tedy bezprostředním propočtem variant –, ale spíše dedukcí, při níž nám k nalezení správné cesty postačí minimum konkrétního propočtu!
Uvažujme:
1/ Pokud by z desky zmizela nejúčelnější černá figura a klíčový obránce – jezdec f5 –, bílý neprodleně vyhrává po Sg7.
2/ Jak tohoto jezdce odstranit, když bezprostřední Jg3?? naráží na taktický prostředek – vazbu a dvojí úder po Jxe3+?
3/ Černý je tak bezmocný, že si bílý dokonce může dovolit ztratit pár temp, stanovit plán, jezdce zlikvidovat nebo vyhnat a poté zakončit vítězný útok!
V partii se mistr světa jistě snažil dopočítat až do výhry – maximalismus je mu vlastní. Správně poznal, že pozice prostě musí být vyhraná. Jenže na druhé straně jsme se všichni učili a víme, že v podobných pozicích je největším pánem komponenta Čas – tím nyní myslím čas na šachovnici, nikoli na hodinách. Nedat protivníkovi obranná tempa! To zde ale paradoxně neplatí…
Gukesh zde ani po 9 minutách přemýšlení výhru nenašel! Dokážete si s pozicí poradit vy, milý čtenáři?
Video níže nabízí nejprve tradiční záznam ChessBase India. V čase přibližně 20:20 potom Sagar Shah ukazuje jednu z cest, jak mohl bílý partii vyhrát!
Z výhry do propasti (2)
Po takovém neštěstí šachista buď tak nějak podlehne tíze osudu, nebo bojuje dál. Gukeshovou silnou stránkou je nervová stabilita – na rozdíl od některých si však nemyslím, že právě toto je práce „legendárního“ mentálního kouče Paddyho Uptona – a tak alespoň první část partie proti Praneshovi dávala vzpomenout lepší časy.
Partie Pranesh vs. Gukesh. V přetahovaném Caro-Kannu dosáhl mistr světa po 17…e5 pozice diagramu.
Kdo by odolal možnosti vystavět tzv. absolutní pěšcové centrum! (To se liší od ideálního pěšcového centra tím, že na sloupcích proti němu nestojí soupeřovi pěšci.) Dodejme, že zatímco enginy rýsují nuly, většina silných hráčů by patrně raději vedla černé kameny.
Mělo jít o rozhodující chybu, jíž se bílý dopustil po 20.Jf4??
Představme si pozici a pokusme se najít vyhrávající pokračování po 20…Dc7! 21.Sd2.
Co se s Gukeshem děje?
Právě jsme si mohli prohlédnout povětšinou nepěknou výstavku Gukeshových prohřešků na posledním turnaji v Chennai. Nejen zkušenější či silnější šachisté, kteří partie mistra světa sledují pozorněji, si podle mého musí všimnout několika opakujících se jevů:
- Ve značném množství prohraných partií dochází k prudkým a zásadním obratům: vyrovnaná pozice – hrubá chyba – prohra. Nebo dokonce: vyrovnaná pozice – vyhraná pozice – hrubá chyba – vyrovnaná pozice – další hrubá chyba – prohra. Jde samozřejmě pouze o zjednodušené schéma. Ve skutečnosti bývá oněch zvratů často ještě více a partie občas připomíná jakýsi kolotoč, na němž se hodnocení pozice mění až neuvěřitelnou rychlostí.
- Na značné části Gukeshových proher nese vinu nedostatek času na hodinách. Časový deficit je bezprostředním viníkem mnoha jeho hrubých chyb. Čtenář po přečtení této informace patrně zakroutí hlavou a dodá: „To ovšem platí obecně! V časové tísni chybuje každý!“ Ano. Jenže zde jde především o míru – počet takových chyb.
- Gukesh se do časových tísní nedostává bez příčiny. Jeho zcela neobvyklý přístup k pozicím k nim přímo vybízí. Téměř ryze induktivní (propočtový) styl hry, doplněný maximalismem a neustálou snahou hledat co nejlepší tah, spotřebovává obrovské množství času. A žel se tak děje docela pravidelně.
- Mistr světa navíc hraje na výhru řadu vyrovnaných pozic i s výrazně horším časem. Ani od svého „maximalismu číslo dvě“ nehodlá ustupovat: spokojit se s bezpečným řešením, když ještě existuje možnost soupeři klást problémy, mu zkrátka není vlastní.
- Dnes již dlouhá řada neúspěchů se nutně odráží na důvěře ve vlastní síly. A právě tento poslední bod může všechny předchozí problémy dále násobit, ne-li rovnou umocňovat. Hráč, který si plně věří, rozhoduje rychleji a snáze přijímá odpovědnost za svůj úsudek. Jakmile však začne o vlastních rozhodnutích pochybovat, spotřebuje na ně více času – a kruh se uzavírá.
Sečteme-li výše uvedené skutečnosti, dostáváme podle mého téměř ucelený obraz mechanismu současné Gukeshovy mizérie. Jednotlivé problémy totiž nepůsobí izolovaně. Navzájem se podporují a vytvářejí začarovaný kruh: náročný způsob rozhodování spotřebovává čas, nedostatek času zvyšuje pravděpodobnost hrubých chyb, chyby přinášejí porážky a dlouhá řada porážek podkopává sebedůvěru. Ta pak může rozhodování dále zpomalovat.
To vše v součtu vedlo a vede k výraznému objektivnímu poklesu výkonnosti, který se samozřejmě projevil i drastickým propadem ratingu. Gukeshovy turnajové výsledky od poloviny loňského roku i vývoj jeho ratingu jsme si mohli prohlédnout v podobě přehledných dat v první části článku. Mnozí jeho fanoušci se při pohledu na ně přímo děsí a všiml jsem si, že nikoli zrovna malá část z nich, jak se říká, již nyní – ještě před obhajobou titulu – hází flintu do žita.
Gukeshovy výsledky, tedy zejména propady relativně neutrálně shrnuje následující video:
Já bych ale spíše použil jinou paralelu: „Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko!“ Vraťme se na chvíli do historie.
Viswanathan Anand v květnu 2012 v dramatickém zápase proti Borisi Gelfandovi svůj titul mistra světa obhájil. Podívejme se však, jakých výsledků dosahoval v individuálních turnajích klasického šachu v několika letech před tímto zápasem:
Anand_klasicke_turnaje_2009_2012
Myslím, že komentáře k tabulce jsou zde nadbytečné!
Prostředek, nebo cíl?
Kritici samozřejmě opět poukáží na drastický úbytek Gukeshova ratingu. K ELO bodům, této – čtenář snad promine poněkud expresivní přirovnání – posvátné krávě mnohých dnešních šachistů, je proto nutné dodat pár slov.
Ratingový systém profesora Arpáda Ela, který FIDE přijala na počátku 70. let minulého století, vznikl z ryze praktických důvodů. Rating měl být především měřítkem výkonnosti šachisty. Tedy prostředkem, nikoli cílem snažení.
Jenže právě zde podle mého došlo k hodnotovému převrácení, příznačnému ostatně nejen pro šach. Z měřítka výkonnosti se postupně stal její téměř samostatný cíl. Místo aby rating pouze zaznamenával, kam hráče jeho šachový růst dovedl, začal hráč mnohdy přemýšlet především o tom, kam musí dovést svůj rating. Rozdíl může vypadat nepatrně. Ve skutečnosti je zásadní.
Nu ano, mistři a velmistři mohou namítnout, že dnes už tak úplně neplatí bonmot, který si vypůjčím od svého někdejšího svěřence, předčasně zesnulého GM Petra Neumana. Když se ho kdosi zeptal, zda je velmistrovský titul důležitý, odpověděl: „Jenom ELA se nenajíš.“ Pozvánky na turnaje se dnes skutečně řídí především dvěma kritérii: titulem a ratingem. Magické číslo tak má i velmi konkrétní praktickou – a někdy finanční – hodnotu.
Jenomže… co takhle pořádně trénovat, hrát co nejlépe a rating či tituly jednoduše nesledovat? „Nemyslitelné!“ namítnou mnozí. Já jsem však přesvědčený, že na východ od nás někteří šachisté a jejich trenéři právě takto „stále“ přemýšlejí. Rating potom není cílem jejich práce, nýbrž jejím vedlejším produktem. A právě tím měl podle mého vždy zůstat!
Kdo s koho? Vyhlídky a generálka v Samarkandu
Abychom mohli seriózně a fundovaně zhodnotit vyhlídky obou mladíků v listopadovém a prosincovém klání, musíme si podle mého ještě počkat.
Počkat na co? Především na jejich vystoupení na blížící se šachové olympiádě! Po jejím skončení bude do začátku zápasu o titul mistra světa zbývat pouhých 47 dnů. A zde se k rozboru hlásí ještě jedna zajímavá otázka: pro koho bude výhodou, že se olympiáda hraje v Samarkandu – tedy v rodné zemi vyzývatele?...
Zopakuje Gukesh svoje triumfální vystoupení z Budapešti 2024? Domnívám se, že nikoli. Šlo o historický výkyv a performance 3056 podle mého ještě hodně dlouho nedosáhne žádný šachista, který za své družstvo sehraje alespoň deset partií. Pro naše úvahy však nebude podstatné, zda Gukesh podobný zázrak zopakuje. Mnohem důležitější bude, jak bude hrát a s jakou sebedůvěrou bude ze Samarkandu odjíždět.
V samotné Ženevě můžeme z hlediska vyzývatele předpokládat dva psychologické scénáře.
(1) Sindarov bude hrát svým obvyklým rychlým tempem. Takový scénář by bezpochyby sledoval jednoduchou zápasovou strategii: nahánět mistra světa do časových tísní a využívat chyb, kterých se v nich Gukesh dopouští.
Jenže právě tato strategie může přinášet i vážná rizika. Jak jsme mohli vidět v některých ukázkách nejen v tomto článku, Sindarov má občas tendenci, kterou snad můžeme nazvat „vše je jasné“. Nemusí vždy rozeznat kritický moment partie a právě v takové chvíli může hrát příliš rychle. Rychlost svádí k povrchnosti – a právě povrchnost umí Gukesh trestat!
Aby však mohl trestat a zasahovat soupeřova citlivá místa, musí se opřít o jistou ruku – o vlastní sebedůvěru. A jsme opět u obrovského významu vystoupení na olympiádě!
(2) Pokud trenér Roman Vidoniak povede Sindarova k pomalejší a uvážlivější hře, můžeme být svědky úplně jiného scénáře. Sindarov pak může využívat plnější paletu svého klasického šachového vzdělání. Na druhé straně se mistr světa přece jen lépe orientuje – nebo alespoň orientoval – v ostrých pozicích, v nichž hraje rozhodující roli přesný propočet. Právě tam může naplno rozvinout svůj „induktivní dar“.
Pokud v Ženevě nastoupí mistr světa v plné zbroji a se svojí někdejší sebedůvěrou, má podle mého vyšší šance. Pokud však budou jeho chabé výsledky, partie plné hrubých chyb a věčné časové tísně pokračovat i v Samarkandu, stane se mistrem světa Javokhir Sindarov.
Přes obrovský význam samarkandské generálky se však domnívám, že v tomto historicky „nejmladším“ zápase o šachovou korunu může být zcela rozhodující samotný počátek bitvy. Přesněji řečeno první a druhá partie.
Všichni si pamatujeme, že v zápase Ding Liren vs. Gukesh v roce 2024 vyzývatel první partii prohrál. Tehdy se vlastně nic zvláštního nestalo. Gukesh byl psychicky pevný, věřil si a měl před sebou ještě celý zápas.
Tentokrát by však prohraná první partie mohla znamenat něco úplně jiného. Pokud by Gukesh vstoupil do zápasu porážkou a znovu se mu v hlavě rozezněla všechna pochybování posledních měsíců, jeho již tak zkoušená sebedůvěra by mohla utrpět velmi těžkou ránu.
A věřte, milí čtenáři, že v takové chvíli by už patrně mistru světa nepomohl žádný mentální kouč. Možná ani Paddy Upton.
Současný stav! Šachová symfonie světla a temnoty… Caissa zatím nerozhodla. Jak nakonec vše dopadne?
Partie i fragmenty z obou dílů článku „Kdo s koho?“ si můžete stáhnout zde ve formátech PGN, CBV a 2CBV:
