U lůžka nemocného královského gambitu

Vom Krankenlager des Königsgambits

Tak se jmenoval článek zklamaného a otřeseného Rudolfa Spielmanna, který vyšel počátkem roku 1924. Pět ošklivých proher, jdoucích málem po sobě, donutilo jednoho z posledních rytířů romantického období vzdát se své nejmilejší zbraně, která mu věrně sloužila celá desetiletí – královského gambitu. A kdože byl tehdy hlavním viníkem? Onou pověstnou kapkou ke Spielmannovu přiznání či vyznání? Falkbeerův protigambit! Kdyby tak poslední romantik věděl, že za několik desetiletí ulehne na lůžko sám protigambit, když všechno mohlo být i jinak!

A jaký je vlastně zdravotní stav královského gambitu dnes? Dá se s otevřeným hledím použít i ve vážných partiích proti pracovitému soupeři? A jak naopak reagovat černými? Je skutečně nutné Falkbeerův protigambit odepisovat? V prvním dílu se zaměříme na souboj Královského gambitu s Falkbeerovým protigambitem, který začal již roku 1851.

První část našeho putování po stopách snad nejstaršího a vpravdě královského gambitu tedy věnujeme mé staré lásce – Falkbeerovu protigambitu! Když se naskytla možnost, jinou odpověď jsem černými prostě odmítal brát v potaz a později jsem ani své svěřence nechtěl v boji proti královskému gambitu učit cokoli jiného. Nu ano, věděl jsem, že 70. léta minulého století znamenala jistý zlom. Jenže didaktika a pedagogika káží učit méně zkušené šachisty rychlému vývinu, boji o centrum a tomu, aby nehleděli na nějakého toho gambitového pěšce. A jak je na tom Falkbeerův protigambit dnes? Po několika měsících intenzivního studia vím, že mohu své svěřence učit „Falkbeera“ s klidným svědomím dál. A věřím, že v prvním dílu článku se mi podaří přesvědčit i čtenáře. Především ty, kteří od prvních tahů raději útočí, než se brání. Stejně jako před 170 lety geniální Američan.

Morphy silnější analytiků

Řadě trenérů i silnějších šachistů se při vyslovení jmen Morphy a Schulten vybaví jedna z nejznámějších miniaturek prvního neoficiálního mistra světa. Počáteční nadšení ze skvěle vedené partie, ve které zvolil Morphy právě Falkbeerův protigambit, tedy 2…d5 a 3…e4, vystřídala později jistá skepse. Enginy však dokazují, že Morphy možná viděl za šachovnicí víc než desítky kriticky naladěných analytiků – včetně 13. mistra světa.

K partii Schulten vs. Morphy se zakrátko vrátíme. Nejprve však bude užitečné podniknout malou exkurzi do minulosti. Chceme-li totiž skutečně porozumět myšlenkám Falkbeerova protigambitu i tomu, co už více než 170 let živí souboj obou nesmiřitelných gambitů, měli bychom se seznámit alespoň s několika výjimečnými osobnostmi, které se na utváření teorie obou těchto zahájení zásadním způsobem podílely.

Některá jména budou čtenářům jistě důvěrně známá. Jenže skoro bych se vsadil, že i mnozí z těch, kteří mají šachovou historii nastudovanou z knih, časopisů a dnes stále častěji i videí, budou překvapeni. A možná dokonce zjistí, že o některých velikánech a jejich vztahu k oběma gambitům věděli podstatně méně, než si dosud mysleli!

Poslední romantik

Rudolf Spielmann (1883–1942) patřil k posledním velkým představitelům romantického šachu. Rodák z Vídně miloval otevřené pozice, útok na krále, oběti a komplikace, v nichž se mohl naplno projevit jeho mimořádný kombinační talent. Není divu, že jednou z jeho nejoblíbenějších zbraní byl právě královský gambit. Zahájení, které mnozí jeho současníci již považovali za poněkud zastaralý pozůstatek minulého století, jako by bylo pro Spielmannův temperament přímo stvořeno. Mimořádnou příležitost dostal roku 1912 v přímořské Abbazii, dnešní chorvatské Opatiji. Pořadatelé zde připravili v té době již neobvyklý tematický turnaj: všechny partie musely začínat tahy 1.e4 e5 2.f4 exf4. Přijatý královský gambit se tak během několika týdnů ocitl pod palbou tehdejších předních mistrů z obou stran šachovnice. A právě Spielmann se v tomto prostředí cítil jako doma. Dvoukolový turnaj dvanácti hráčů vyhrál s výrazným náskokem:

Jeho vítězství je o to zajímavější, že samotný královský gambit v turnaji žádný triumf neslavil. Černí vyhráli podstatně více partií než bílí. Spielmann však dokázal se svým oblíbeným zahájením zacházet z obou stran lépe než jeho soupeři.

Úspěšné období pokračovalo i v roce 1913. Spielmann zvítězil ve Vídni a také v Budapešti a patřil již k nejužší světové špičce. Královský gambit přitom zůstával jednou z charakteristických zbraní jeho repertoáru. V době, kdy se šachové myšlení začínalo postupně měnit a na obzoru se již rodily myšlenky, z nichž po první světové válce vyrostl hypermodernismus, působil Spielmann stále jako rytíř předchozí epochy. Ne proto, že by modernímu šachu nerozuměl, ale proto, že jeho přirozeností zůstával boj, iniciativa a kombinace.

Právě proto se pro něj později tak dobře ujalo označení „poslední romantik“. Královský gambit byl pro takového hráče téměř ideální zbraní – a po dlouhá léta mu věrně sloužil.

Pojďme se nyní podívat na jednu Spielmannovu partii z onoho tematického turnaje. Ona je totiž charakteristická i docela sofistikovaným způsobem obrany, který černí v Abbazii používali dost často. Pěšce v druhém tahu sebrat museli, ale často nevolili neprincipiálnější (či nejpaličatější, jak libo) způsoby jeho krytí. Soustředili se na rané protiúdery s d7-d5. Myslím, že právě tento přístup mohl napomoci dosti nečekané konečné bilanci.

Ještě na samém počátku dvacátých let se mohlo zdát, že tento symbiotický svazek vydrží navždy.

Potom se však něco stalo...

Spielmann byl s královským gambitem natolik srostlý, že v našem článku můžeme jeho jméno považovat téměř za synonymum tohoto zahájení! Šťastný Spielmann znamenal pro královský gambit povznesení a pro soupeře krajní nebezpečí.

A co je velmi důležité? Až do počátků 20. let minulého století za ním = za nimi, pravda, s jistými výkyvy, stála i tehdejší teorie!

Ano, s výkyvy...  

Až jednou přišel Falkbeer…

Ernst Karl Falkbeer (1819–1885), rodák z Brna, patřil k výrazným osobnostem šachového života poloviny 19. století. Nebyl jen silným praktickým hráčem, ale také šachovým publicistou a teoretikem; roku 1855 založil ve Vídni časopis Wiener Schachzeitung. Soudě podle jeho dochovaných partií mu přitom rozhodně nebyl cizí duch romantické školy – ochota obětovat materiál za náskok ve vývinu a iniciativu. Ostatně jeho nejslavnější příspěvek k teorii zahájení o tom vypovídá více než výmluvně.

Zde si dovolím malou odbočku. Do svojí databáze Göringova gambitu jsem jako první vzorovou miniaturu uvedl celkem známou partii Falkbeer vs. NN 1847 Partie se dokonce dočkala neobvyklého „druhého života“. Téměř o třicet let později měla být její efektní kombinace předváděna pomocí živých šachových figur v operetě Der Seekadett (Námořní kadet). Právě odtud pochází dodnes používané druhé označení Légalova matu – námořnický kadet. Jak Falkbeer pokračoval?

Falkbeerův soupeř zůstal historii utajen. Některé prameny jej ovšem místo obvyklého NN označují mnohem půvabněji – „Dilettante“. Vzhledem k průběhu partie se člověk skoro zdráhá překládat toto slovo pouze jako „amatér“. 🙂

Za zrod Falkbeerova protigambitu lze tedy považovat jarní Berlín roku 1851. Falkbeer tehdy v partii proti Anderssenovi po 1.e4 e5 2.f4 d5 3.exd5 zahrál 3...e4!

Právě tento tah je podstatou Falkbeerovy myšlenky: černý se nesnaží okamžitě získat obětovaného pěšce zpět, ale kontroluje bod f3 dříve, než tam vůbec stačil vstoupit jezdec. Vráží do bílé pozice klín. Za materiál získává čas, prostor a od prvních tahů se snaží bojovat o iniciativu.

Historická premiéra sice skončila Falkbeerovou porážkou, jeho nápad však nikoli. Novinka se mezi šachisty rozšířila překvapivě rychle. Právě ono razantní „ne“ tupé obraně po přijetí gambitu a pasivnímu hájení pěšce – a naopak snaha bojovat od prvních tahů partie o iniciativu – přivedlo docela rychle Falkbeerův protigambit na výsluní popularity!

Zajímavé je, že Falkbeer svůj nápad použil jen asi o čtyři měsíce dříve než jeden z nejslavnějších šachistů první poloviny 19. století, Angličan Howard Staunton. Ten zahrál 3...e4 v partii proti Jänischovi, aniž bychom ovšem věděli, zda už Falkbeerovu novinku znal. Historie objevů a vynálezů zná podobných případů celou řadu. Připomeňme třeba slavný spor o prvenství při vynálezu telefonu mezi Alexandrem Grahamem Bellem a Elishou Grayem. Telefonu, bez kterého si dnes zejména mladá generace patrně nedokáže představit ani jediný den! 🙂

Miniatury – koření šachu

O pouhých šest let později, roku 1857, se s protigambitem  setkáme v New Yorku v partii Schulten vs. Morphy.

A právě tou začíná naše cesta historií zahájení, které mělo o necelých sedmdesát let později přivést Rudolfa Spielmanna až „k lůžku nemocného královského gambitu“.

Jakákoli práce o královském gambitu, nebo tedy Falkbeerově protigambitu, nemůže minout jeho nejslavnější partii! Píše se rok 1857 a v New Yorku se koná přátelský zápas mezi sotva dvacetiletým Paulem Charlesem Morphym a Johnem Williamem Schultenem. Morphy, kterého brzy čeká triumfální cesta do Evropy, svého soupeře drtí. Zápas končí výsledkem 23:1 v jeho prospěch. Mezi oběma protivníky byl samozřejmě propastný výkonnostní rozdíl.

Ona je vlastně partie Schulten vs. Morphy taková „jednobrankovka“. Kromě brilantně vedeného útoku proti bílému králi v centru a závěrečné efektní kombinace bychom si ji mohli přehrát za pár minut, včetně krátkého testu.

Těžko, přetěžko odhadovat, kolikrát už byla tahle pozice – v diagramech knih a časopisů, na nástěnných šachovnicích tříd či dnes ve videích – využita k tréninku nebo prostě pro zábavu!

Černý matí nejdéle v sedmi tazích za přispění efektní kombinace s idejemi uvolnění pole a nepřímého rozrušení pěšcového krytu bílého krále.

Problém vyvstal až později. Někteří velmistři, mistři a teoretici totiž shledali Morphyho hru v zahájení nepřesnou. A tak jsem to – jak se říká – vzal z gruntu. Následující ukázku proto můžete, milí čtenáři, chápat buď jako milou miniaturku (v tom případě většinu variant ignorujte), nebo jako teoretickou výzvu. Podle mého se totiž Morphy v partii žádné nepřesnosti nedopustil.

Jen snad dodám, že ještě i Garri Kasparov v roce 2020 – v přepracovaném prvním dílu knihy „Moji velcí předchůdci“ – Morphyho hru za zcela bezchybnou nepovažuje.

Následující rozkošná miniatura se (asi pro změnu 🙂 ) v databázích neobjevuje skoro vůbec. V partii Zubovová vs. Konstantinovová 1968 vznikla po 9.Da5? pozice diagramu.

Zkušenější a vzdělaní šachisté a trenéři (ti by rozhodně měli ve svých partiích při hře bílými vícekrát než jen několikrát za život sáhnout prvním tahem po pěšci „e“ 🙂 ) jistě ihned poznají, že pozice vznikla z Falkbeerova protigambitu!

Jak černá zakončila partii?

Nu, a nyní řekněte upřímně, milí čtenáři: je možné se, vidíce obě úvodní partie, do Falkbeerova protigambitu nezamilovat? Nebo si jej alespoň neoblíbit?

Známá kniha, neznámý génius

Paul Rudolf von Bilguer (1815–1840). Portrét vychází z dobové litografie vytvořené podle starší původní podobizny; zde je pouze jemně digitálně upraven a kolorován.

Abychom mohli sledovat i současný zdravotní stav královského gambitu, potažmo nejprve Falkberova protigambitu, musíme učinit malý, ale důležitý úkrok stranou.

Většina vzdělaných čtenářů bude patrně vědět o zásadních teoretických dílech zvaných prostě „Bilguer“, hádám však, že podstatně méně o samotném Bilguerovi. Jak je to možné? U zrodu zásadního historického díla – vlastně první encyklopedie zahájení, které se dočkalo mnoha pokračování, stál šachista, o jehož partiích nic nevíme.

Paul Rudolf von Bilguer se totiž do historie – mezi významné silné šachisty – ani zapsat nemohl. Zemřel v nedožitých čtyřiadvaceti letech!! Tuberkulóza si tehdy vybírala svou daň – a ještě dalších více než 100 let tomu nebylo jinak.

Paul_Rudolf_Bilguer_zivotopis  Paul_Rudolf_Bilguer_zivotopis_RU  Paul_Rudolf_Bilguer_zivotopis_EN

Bilguer se vydání své knihy nedočkal. To vyšlo až v roce 1843. A pokud někomu vyrazí dech způsob, jakým byla kniha konstruována, či mu to „něco“ připomene, nebudu se divit. Kdysi jsem byl překvapený stejně!

Vybrané stránky z prvního vydání „Handbuchu“. Vše do sebe zapadá. V knize je uvedena možnost odmítnutí královského gambitu s 2…d5, nikoli však „ještě“ Falkbeerovo 3…e4. Proč? Protože to Falkbeer zahrál proti Anderssenovi až o 8 let později!

První nápor protigambitu odražen

Teoretici a tedy i další „Handbuchy“ si s Falkbeerovým gambitem docela rychle poradily.

Když problém poněkud zjednoduším, napíšu toto: Především se docela rychle zjistilo, že pěšce e4 je třeba co nejrychleji zlikvidovat, přestože jeho místo (jak napsal asi o sto let později Paul Keres) obsadí na pohled neméně protivný královský jezdec. Jenomže potom může bílý vyvinout královské křídlo.

Po 1.e4 e5 2.f4 d5 3.exd5 e4 4.d3 Jf6 přišel roku 1867 Johan Berger s jednoduchým plánem, který – nutno poznamenat – nejenže funguje jak má, ale považuje se i dnes za nejlepší metodu: 5.dxe4! Jxe4 5.Jf3

6…Sc5 7.De2!

Nu, a nyní se zamysleme! Jak má černý uspokojivě pokračovat? Po 7…De7 následuje 8.Se3 (výměny jdou samozřejmě k duhu bílému); 7…0-0? – jak snadno zjistíme – též nefunguje, a 7…Sf2+? 8.Kd1 f5 či 7…f5 vázne na vazbách po sloupci „e“ – Jfd2 a Jc3 dle okolností (vše si můžeme ověřit v ukázkách v přehrávači).

Nu, a zdá se, že nefunguje ani plně v duchu gambitu rychlý vývin 7…Sf5 skrze prosté 8.g4!

Falkbeerův protigambit tak nějak zevšedněl a například 8. vydání Handbuchu v roce 1916 – pod redakcí Karla Schlechtera, ale spoluprací koho jiného než Spielmanna – nabízelo na pohled docela jasné cesty k zisku výhody:

Falkbeerův protigambit byl na řadu dekád odepsán a královský gambit se tak znovu těšil svojí „zasloužené“ popularitě!

Vypůjčíme-li si Spielmannovo skvostné přirovnání s královským gambitem na lůžku těžce nemocného, potom stav Falkbeerova protigambitu po Bergerově objevu a vydání osmého Handbuchu v roce 1916 vypadal přibližně tak, jak jej zachycuje náš obrázek. 🙂

Jenomže roku 1923 vstoupila do ringu těžká váha. A jediným úderem měla dosavadní teoretické soudy poslat k zemi – doslova!

Jmenovala se Siegbert Tarrasch…

Dogmatik, který bořil dogmata?!

 „Tarrasch byl dogmatik!“ Takto stručně by se dal shrnout názor sovětské šachové školy! Přinejmenším právě s takovým hodnocením jsem se v nejrůznějších podobách setkával nejen jako malý žák, ale i později.

Skoro všechny sovětské knihy – čest výjimkám – tento názor víceméně zastávaly či podporovaly. Až by se mohlo zdát, že jde o jakýsi folklór. Vždyť přece není pravda, že „kůň na kraji šachovnice stojí vždycky špatně“ nebo že – jak se dnes znovu můžeme dočíst či doslechnout v různých videích – 4.Jg5 ve hře dvou jezdců v obraně: 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 4.Jg5, jímž bílý láká soupeře do útoku smažených jater, je „tahem packalů“ („ein richtiger Stümperzug“). Vždyť se tento postup tu a tam vyskytne na nejvyšší úrovni i dnes!

Nu ano, názory ruské a sovětské šachové školy byly do značné míry založeny na doktorových ideových sporech s Čigorinem. To už bychom však zabíhali příliš daleko.

Za všechny tyto názory zde ocituji, co píší Vasilij Panov a Jakov Estrin v jedné z nejlepších monografií o zahájeních, Kurzu děbjutov: „Slavný německý mistr konce 19. a počátku 20. století se v praxi nedržel vlastních teoretických doporučení, ponechávaje tuto ‚čest‘ svým přívržencům. Tarrasch ve svých dílech zásadně odmítal tvůrčí riziko, odvážnou kombinační hru i oběti, avšak u šachovnice se ochotně pouštěl do bouřlivých komplikací, které se nedaly propočítat.“

Doktor měl samozřejmě své chyby, ale proti takovému hodnocení se lze ohradit poměrně jednoduše a v několika rovinách. Já zvolím tuto: „Tarrasch učitel formuloval obecná pravidla; Tarrasch velmistr rozeznával konkrétní výjimky.“

Stačí se podívat na některé Tarraschovy partie, abychom zjistili, že skutečnost byla mnohem pestřejší. A koneckonců o tom svědčí i zahájení nesoucí jeho jméno. Opravdu lze tvrdit, že například typické pozice Tarraschovy obrany dámského gambitu s izolovaným pěšcem vedou k pomalému obléhání soupeře, blokádě a „utahování šroubů“? Právě naopak: izolovaný pěšec zde bývá cenou za aktivitu figur, prostor a dynamické možnosti.

A partie, která následuje, je možná ještě přesvědčivějším svědectvím. Proti samotnému Spielmannovi totiž Tarrasch sehrál partii, která se představě opatrného dogmatika vyhýbajícího se otevřenému boji příliš nepodobá. 🙂

Moravská Ostrava 1923 – ideoví odpůrci za šachovnicí

Souboj královského gambitu a Falkbeerova protigambitu se personifikoval na turnaji v Moravské Ostravě roku 1923. Sedm let po vydání Handbuchu, který nadále odsuzoval Falkbeerův protigambit do role teoretického otloukánka (díky Bergerovu postupu 5.dxe4!), se mělo stát konečně něco zásadního…

Moravská Ostrava 1923. Turnaj znamenal velkolepý comeback Emanuela Laskera, který zde hrál svůj první turnaj od roku 1918 a bez jediné porážky zvítězil. Lasker sedí uprostřed, čtvrtý zleva. Oběma našim hrdinům se příliš nedařilo: Rudolf Spielmann (sedící úplně vlevo) skončil devátý, jednašedesátiletý Siegbert Tarrasch (pátý zleva, vedle Laskera) se podělil o 7.–8. místo.

Sedící zleva: Spielmann, Viktor Tietz, Jefim Bogoljubov, Lasker, Tarrasch, Heinrich Wolf, Richard Réti, Ernst Grünfeld a mladý Max Euwe. Stojící zleva: dva neznámí muži, Alexej Selezňov, Karel Hromádka, Max Walter, Amos Pokorný a tři neznámí muži. Na snímku chybějí Akiba Rubinstein a Savielly Tartakower.

Co napsal Spielmann o Tarraschovi je již, novějším jazykem jazykem vyjádřeno, na hranici jakési „ideové nenávisti“. Přečteme si, co píše Garri Kasparov v úvodu klíčové partie Spielmann vs. Tarrasch (Ostrava 1923):

Připomenu, že Spielmann byl výrazným šachovým neoromantikem, pokračovatelem Anderssena a Čigorina – „posledním rytířem královského gambitu“. A abyste lépe ocenili zásadní povahu tohoto střetnutí, podívejte se, co napsal o svém soupeři:

„Sotva přímý útočný styl ustoupil pozičnímu, objevil se Tarrasch s hlásáním ‚nových principů‘ boje. Sledujeme-li tyto principy v partiích samotného Tarrasche, je zřejmé, že v nich není duch útoku. Pomalu, strašlivě pomalu, jako by se plížily, postupují šachové armády do boje. Jejich heslem je: vyhýbat se všude, kde je to možné, otevřenému boji a soupeře pouze obléhat, blokovat a čekat, dokud se nevyčerpají jeho životní zdroje, dokud mu nedojde ‚voda a vzduch‘, a potom jej pomalu zadusit.

Tato Tarraschova metoda hry slavila dlouhou dobu mimořádné úspěchy. Soupeři buď ztráceli trpělivost a vykrváceli při předčasných výpadech, nebo zůstávali pasivní a ocitali se v naprostém sevření.“

Nu, a nyní se konečně podívejme, kterak Tarrasch jedinou partií nejen postavil Falkbeerův protigambit opět na nohy, ale na téměř celých padesát let obrátil dosavadní teorii královského gambitu naruby!

Nu, uznejte, milí čtenáři. Měl tehdy Tarrasch právo po takové partii napsat znovu odvážné a nutno říci, že pro něho i příznačně kategorické, že „Falkbeerův protigambit je vyvrácením královského gambitu“?

Tahle poslední kapka se zřejmě stala i důvodem, proč o několik měsíců později sepsal Spielmann onen slavný článek „Vom Krankenlager des Königsgambits“. Spielmann v tomto textu rozebíral tehdejší krizi tohoto romantického zahájení a popsal ho větou: „Královský gambit ještě není mrtvý, ale je velmi nemocný.“

Ne všichni však Spielmannovu skepsi sdíleli. Savielly Taktakower známý svým ostrým perem dokonce napsal, že Spielmannův článek jej… přesvědčil o opaku!

Jestliže tedy Tarrasch příznivce královského gambitu zastrašil svoji novinkou a reálnou vývinovou obětí figury po

8.g4 0-0!!, hledaly se bílými nové cesty. Jenže, jak to napsat… nic moc…

Co následovalo? Tarrasch ze svého přesvědčení neustoupil. Ještě roku 1931 zastával názor, že Falkbeerův protigambit vyvrací královský gambit.

Protigambit na trůnu a butterfy effect

Královský gambit tedy roku 1923 onemocněl a ulehl na lůžko. Jeho stav byl ale postupně stabilizován alespoň do té míry, že se z akutního onemocnění stalo chronické. I po zesílení přirozeným postupem 8.Se3

měl být bílý podle některých monografií vlastně rád, že vůbec udrží rovnováhu. Podívejme se na jeden takový verdikt:

Před námi stojí asi nejznámější konečná pozice teoretických rozborů 40. a 50. let. Zde – nebo o tah později, po 15.Sd3 Kd6 – končily své analýzy Max Euwe (1941), Paul Keres (1955) i Luděk Pachman (1959).

Poslední jmenovaný zde píše: „Přes převahu pěšce dosáhne bílý v končící hře nejvýše vyrovnání.“

Vláda Falkbeerova protigambitu se zdála být neotřesitelná! A přitom stačilo tak málo, aby šachová historie poskočila bezmála o čtyřicet let dopředu. Butterfly effect by se pak postaral o zbytek! Podívejme se na následující partii, která nám mnohé objasní.

13.0-0-0?= (1932)                                       13.Jg5! (1932) (1970)

Právě v této partii si můžeme trochu pohrát s myšlenkou motýlího efektu. Stačilo jedno nepatrné mávnutí motýlích křídel – tah 13.Jg5! – a historie královského gambitu se možná mohla začít ubírat jiným směrem. Kdyby Stoltz tímto tahem vyhrál, teoretici by se téměř jistě začali mnohem pozorněji zabývat celou variantou vedoucí k této pozici. A kdo ví? Třeba by objevili to, na co si šachová teorie musela počkat ještě bezmála další čtyři desetiletí.

Jenže motýl tehdy křídly nemávnul. Stoltz zahrál 13.0-0-0?, partie bez většího vzruchu skončila remízou a pozoruhodná myšlenka zůstala ukryta pod povrchem. Královský gambit tak zůstal ležet na svém nemocničním lůžku ona téměř čtyři desetiletí, zatímco Falkbeerův protigambit mohl dál chodit po světě zdráv… a obdivován!

Falkbeer kouzla zbavený

Jedna z prvních monografií, která se mně dostala do ruky, byla Keresova „Dreispringerspiel bis Königsgambit“ (Berlín 1971) s redakční uzávěrkou – a to je důležité – 31. 7. 1970. Na základních školách se tehdy německý jazyk coby nepovinný předmět vyučoval, a tak jsem – byť nerad – musel dát svému otci tentokrát za pravdu: „Němčinu budeš potřebovat!“ říkával.

Se slovníkem v ruce jsem se vrhl do překladu textu, který byl uvedený u Falkbeerova protigambitu. Postupem času mi ale prostě nešla do hlavy jedna okolnost – nesrovnalost…

Na počátku kapitoly Paul Petrovič mj. píše: „Ve Falkbeerově protigambitu jsou dány všechny předpoklady k zajímavému boji již v zahájení, což je také příčinou jeho obliby. Dnes se sice už sotva kdo ztotožňuje s Tarraschovým názorem, že Falkbeerův protigambit vyvrací královský gambit, obecně je však považován za jednu z nejlepších odpovědí na 2.f4.“

Naopak na samém konci rozboru Keres hodnotí hlavní variantu po 12.bxc3:

12…Se4 (považováno za nejlepší tah) 13.Jg5! (tímto tahem získávají bílí nebezpečnou iniciativu) 13…Sxd5 14.0-0-0

a černý se bude muset ještě snažit, aby vyrovnal pozici.

K černé pozici se ovšem musíme chovat podstatně přísněji. Bílý tu totiž disponuje velkou výhodou! A praxe? V online CB databázi najdeme zhruba stovku partií. Bílí dosahují kolem 80% bodů...

Vývoj varianty dle Keresových rozborů s menšími vstupy i následná nová analýza, v níž jsou uvedené i základní odbočky bílého, jsou k dispozici ve dvou ukázkách.

Teorie zahájení a kauza Timoščenkovy knihy

„A proč nám autor vlastně ukazuje přes půl století staré rozbory?“ může se i rozhořčeně ptát netrpělivý, nejspíše mladý čtenář. „Vždyť je přece jasné, že skoro všechno bude v knize špatně!“ A ano, částečně mu musíme dát zapravdu!

Přesto si dovolím proti takovému názoru – tedy že ukázky ze starých knih jsou prostě k ničemu – oponovat. Pominu-li fakt, že můj článek je i historickým výletem, nebo tedy spíše zkoumáním vývoje a fakticky dodnes trvajícího souboje dvou gambitů, lze totiž v Keresově monografii nalézt mnoho užitečného. To ostatně dokážeme i v následujících rozborech.

V této souvislosti bychom se mohli otázce vývoje teorie a posléze nástupu enginů věnovat skoro donekonečna. Problém by se dokonce nedal plně obsáhnout ani v samostatném článku. Ona by totiž k otázkám vlivu enginů na teorii zahájení nestačila ani tlustá kniha.

A tak se zde omezím jen na dvě zajímavosti. Obě jsou velmi poučné, ale zatímco jedna z nich je veskrze vtipným shrnutím naší současné situace okolo teorie zahájení, druhá je naopak varovným příkladem, kterak pýcha (a snaha poškodit kolegu) předchází pád.

Začněme oním smutnějším případem, kdy nakonec musela – jak bychom mohli říci – sama Caissa varovně pozvednout prst.

Píše se rok 2016 a spolutvůrce Čeljabinské varianty, velmistr Gennadij Timoščenko, vydává svoje životní dílo Сицилианская защита. Челябинский вариант. Kniha má okolo 650 stran a autor uvádí, že na ní intenzivně pracoval více než tři roky. K dispozici měl na svou dobu mimořádně výkonný počítač…

Jenže při četbě se nelze zbavit dojmu, že primárním cílem knihy nebylo (jen?) dokázat, zda v Čeljabinské variantě udrží bílý výhodu! Jako by šlo především o to znehodnotit vklad Jevgenije Ellinoviče Svěšnikova do slavné varianty, snad vůbec největšího šachového objevu 20. století v oblasti zahájení.

Autor v knize takřka tah po tahu vyhledává a rozebírá analytické prohřešky Jevgenije Ellinoviče. Svěšnikovovu slavnou monografii z 80. let se tak snaží roztrhat na kusy!

Vždyť i Kasparov v předmluvě ke knize píše: „Autorova kritika Svěšnikovovy knihy je možná až příliš přísná…“

Ostatně Timoščenkovy posedlosti vyvracet za pomoci tehdy mohutného stroje ruční rozbory si všimli i jiní. Za všechny uvedu IM Dirka Schuha: „Kniha vyšla v roce 1988!! A samozřejmě je snadné pomocí enginu vyvracet jednotlivé varianty, které obsahuje.“

A proč se autor na Svěšnikova v knize tak vrhl? Proč byl jím, nebo tedy spíše jeho knihou, tak posedlý? Podle mého sehrála významnou roli skutečnost, že variantě se západně od našich hranic říká Svěšnikovova! Vždyť víme, že Angličané a Američané dávají spíše přednost názvům zahájení a variant obsahujícím jména.

Nu, zkušenější šachisté beztak vědí, že i u nás se vžilo „bé třicet trojku“ (index varianty je B33) nazývat prostě Svěšnikov. Navíc tedy zůstal Jevgenij Ellinovič věrný svému vynálezu po celý život, zatímco Gennadij Timoščenko se od něj relativně brzy odvrátil…

A Caissiny tresty na sebe nedaly dlouho čekat! Gennadij Anatoljevič totiž sice předpokládal, že výkonnost enginů se bude zvyšovat, ale patrně nečekal, že vývoj nebude postupovat jen po malých krůčcích. A tak když si dnes otevřeme jeho knihu, postavíme si takřka jakoukoli pozici na konci rozboru či odbočky a spustíme engin, dozvíme se zajímavé věci… 🙂

Avšak největším úderem pro knihu a pro mě – přiznám se ke škodolibosti – naopak náramnou zábavou je následující epizoda. Zde už si ale musíme vzít na pomoc diagram, tedy přehrávač.

Zkušenější šachisté již tuší, jakého prohřešku se autor dopustil. Ale ti, jejichž paměť sahá několik let do minulosti, se dobře pobaví už nyní!

Dva roky po vydání knihy v původním ruském jazyce a ve stejném roce, kdy vyšla v angličtině, se totiž konal zápas o titul mistra světa Carlsen vs. Caruana. Fabiano v šesti vážných partiích bílými třikrát otevřel sicilskou a třikrát volil… 7.Jd5! Mohli bychom tedy poznamenat: „Caruana v osmé, desáté a dvanácté partii úmyslně ztratil polovinu výhody, kterou mu zahájení garantovalo!“ 🙂

Nu ano, teorie se vždy vyvíjela a vyvíjí i nadále bez ohledu na to, zda vůbec, a pokud ano, potom jakou silou disponují enginy.

Teorie zahájení z pohledu Daniila Dubova

Daniil Dmitrijevič, který má úžasný dar říci vše podstatné jednou či dvěma větami, shrnul problém teorie zahájení po svém. Něco pravdy na tom ale bude! Když si totiž prohlížím svoje staré databáze, které jsem zpracovával pro své svěřence, nebo dokonce ty, které jsem před řadou let vydával i prodával, nestačím žasnout.

Když se v prosinci 2017 s velkou pompou představila šachové veřejnosti AlphaZero a o rok později, během zápasu o světovou korunu Carlsen vs. Caruana, se znovu dostala do středu pozornosti, začalo být zřejmé, že spojení „rychlé hrubé síly“ s neuronovými sítěmi může přinést obrovský výkonnostní skok. A skutečně, v roce 2020 se neurální sítě v podobě NNUE staly součástí Stockfishe.

A o pár let později Daňa prohlásil (parafráze): „Všechny knihy vydané před rokem 2018 jsou zralé vyhodit do stoupy!“

Současný Falkbeer: Uzdraven, ale za jakou cenu?!

Nemusím mít za sebou dlouhou trenérskou a analytickou praxi ani mistrovský titul, abych dovedl posoudit, jak se bude většina čtenářů tvářit na výslednou předchozí hlavní variantu. „Falkbeer“ tak trochu připomíná pacienta právě propuštěného z nemocnice: je sice zdráv, ale musí nadále dodržovat přísnou životosprávu. Jinak by se mohl na nemocniční lůžko velice rychle vrátit!

Po 17…Sc8 

Před námi stojí patrně objektivně vyrovnaná pozice, ale chápu, že kdekoho by musely mučit, aby ji černými ve svojí partii rozehrával dále. Nu ano, zkušenější a silnější šachisté vidí, že za černým stojí statické faktory. Více se lze samozřejmě dozvědět v rozboru výše.

„Tak tohle ne, takhle by to nešlo! To se raději celého Falkbeerova protigambitu vzdám!“ může si pomyslet řada čtenářů.

Jenomže, jak jsme si mohli v téže analýze všimnout, o hlavní variantu dnes nejde! Rozcestí, kde si černý může vybrat z praktického pohledu schůdnější možnost, nastává v hlavní variantě po 9.Se3.

Optimálním řešením je zde 9…Jxc3 10.Sxc5 Dxe2+ (nejen silné, ale vlastně jediné správné) 11.Sxe2 a nyní 11…Jd7!

Jak ukazuje hlavní analýza níže, výsledkem jsou – sice v menší míře nežli v minulé kapitole, ale přece – opět dva pohledy na další vývoj pozice!

Teoretický pohled: Konstatujme, že i tu se pozice nachází v objektivní (teoretické) rovnováze.

Praktický pohled: V praxi musí černý (asi coby důkaz) předvést vskutku kvalitní výkon. Nu ano, ani bílý samozřejmě nemůže lažírovat, tedy „hrát cokoli“; jenže jemu jsou malé prohřešky, vedoucí často ihned do remízových přístavů, tak nějak tolerovány.

Pojďme si tedy shrnout současný stav hlavní varianty Falkbeerova protigambitu. Objektivně černému slibuje vyrovnání. Na druhé straně se však dostáváme do pozic, které by se ne každému zastánci protigambitu chtělo hájit. Zvláště když se podíváme na koncovky, k nimž vedou některé varianty či odbočky. Nu, proti vkusu žádný dišputát, jak se říká. Posuďte sami, milí čtenáři.

Oficiální teorie: nevěřte autoritám!

Oficiální teorii jsme opustili ve chvíli, kdy se snad největší znalec otevřených her třetí čtvrtiny 20. století Paul Keres ocitl v nepříjemné situaci. Jisté dichotomie mezi hodnocením Falkbeerova protigambitu na počátku kapitoly a hodnocením závěrečné pozice na jejím konci si nelze nevšimnout.

Bylo by jistě zajímavé vědět, jak se s problémem vypořádal o několik let později, v přepracovaném vydání. Tuto knihu sice k dispozici nemám, avšak dílo jeho pokračovatele Alexeje Suetina jasně ukazuje, že se tehdy „Falkbeer“ ocitl v těžké krizi!

V 70. až 90. letech to tedy vypadalo, že se na lůžko nemocných opět vrátil… Falkbeer! Jenže teoretické bádání pokračovalo a v následujících desetiletích se začaly objevovat nové cesty, které černému vracely naději. Znamenalo to snad, že se protigambit přece jen dočká úplného uzdravení?!

Například Encyklopedie šachových zahájení z roku 2006 i její „miniaturizace“ z roku 2010 sice nabízejí černému cesty k vyrovnání, jenže… řídit se jejich doporučeními znamená rovnou partii prohrát! A zatímco ve starších vydáních byli uvedeni autoři jednotlivých zahájení, ve vydání z roku 2006 již jejich jména nenajdeme...

Možná se sluší připomenout, že nikoli nadarmo se říká: „Za vším hledej peníze!“

Shrnutí a résumé

Informací je hodně, a tak bude jistě namístě připomenout si celou historickou vývojovou linii souboje obou gambitů! Jejich proměnlivý zdravotní stav ostatně docela názorně zachycují oba naše obrázky: na nemocničním lůžku se postupně vystřídali oba pacienti! 🙂

Podívejme se tedy na stručný přehled historického vývoje až po současnost. A raději znovu zdůrazním: jedná se o vývoj hlavní varianty, nikoli o vynucený sled tahů obou stran!

Sto šachistů, sto chutí

„V každém zahájení, téměř v každé jeho variantě, se lze vyhnout šablonovitým, knižním pokračováním a dosáhnout přitom výsledků nikoli horších, ne-li dokonce lepších.“

Michail Ivanovič Čigorin

„Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem,“ napsala v úvodu své Babičky Božena Němcová. Nikdo se zkrátka nezavděčí všem – a nejinak je tomu se šachovými variantami. Jednomu se líbí, jinému nikoli.

Až na toto místo jsme se téměř výhradně zabývali tzv. hlavní variantou Falkbeerova protigambitu. Snažili jsme se mimo jiné dokázat, že černý – ač zde podle současné teorie nemá lehký život – se při přesné hře nemusí ničeho obávat. Jinými slovy, není důvod znovu uléhat na nemocniční lůžko!

Někomu takové zjištění zcela postačí. Spokojeně se černými vydá hlavní cestou, neboť ví, že podle současné teorie i našich rozborů vede k vyrovnání. Je ochoten smířit se jak s přechodem do koncovky, tak s nutností přesně hájit náročnou pozici.

Jiného však taková vyhlídka příliš neláká. Do koncovky se mu nechce, případně netouží kráčet (či dokonce vláčet se 🙂 ) po důkladně prošlapané cestě a umožnit soupeři, aby jen odříkával naučené tahy. Začne se proto poohlížet po méně probádaných pokračováních.

A zvídaví čtenáři, kteří ze tří komponentů šachu ochutnávají – stejně jako autor – nejraději Čas a milují madam Dynamu, mají patrně už dlouho na jazyku otázku: „A to černý skutečně nemá kde odbočit? Musí proti připravenému protivníkovi zamířit až do třebas i bezkrevných koncovek?“

Právě že ne! A díky za to!

Co víc, můžeme si dokonce mezi docela nadějnými odbočkami vybírat. Po dlouhých rozborech si už ani nejsem jist, zda jsou postupy černého v hlavní variantě skutečně těmi nejkvalitnějšími! Přinejmenším z praktického hlediska totiž některé alternativy nabízejí živější hru a bohatší možnosti, než jaké černému poskytují ony dlouhé, teoreticky vyrovnané koncovky.

Takové odbočky mohou být zvláště užitečné proti papírově slabším soupeřům, ale také v rapidu či bleskových partiích. Samotné překvapení však ještě nestačí: zvolená cesta by měla být nejen neobvyklá, ale také zdravá a teoreticky korektní. A právě na této podmínce trvám!

Zastánce „Falkbeera“ tedy můžeme uklidnit. Není nutné pouštět se do dlouhých forsírovaných variant. Nejen proti dobře připraveným soupeřům existuje hned několik cest, kterak jim zamotat hlavu. A opakuji: tvrdit, že jde o objektivně výrazně slabší pokračování, nebo dokonce o alternativy k jednorázovému použití, rozhodně nelze!

A tak vám, milí čtenáři, v této poslední kapitole našeho putování dějinami dlouholetého souboje dvou gambitů předložím hned tři různé možnosti, jak se hlavním cestám vyhnout.

Problémem – či pro mnohé spíše dobrou zprávou – je, že tyto varianty zatím nejsou dostatečně probádány!

1.e4 e5 2.f4 d5 3.exd5 e4 4.d3 Jf6 5.dxe4 Jxe4 6.Jf3 c6

Starý pokus Borise Maljutina z partie s Alapinem, Petrohrad 1905/06, který v moderní době rehabilitoval a jako repertoárovou zbraň doporučil velmistr Boris Alterman v knize The Alterman Gambit Guide: Black Gambits 2 z roku 2012. Místy až překvapivé nepřesnosti v rozborech partií – až se zdá, že autor neměl po ruce například základní Kasparovovo dílo „Moji velcí předchůdci“ (2003) – jsou zde však vyváženy mnoha zajímavostmi.

Hlavním glosátorem následující partie je anglický MM Andrew Martin (*1957), zkušený šachový trenér, publicista a autor řady výukových videí. V roce 2000 komentoval slavný londýnský zápas Kasparova s Kramnikem o titul mistra světa! Zajímavé je, že Martin rád učí děti královský gambit, který prý považuje za výbornou školu útočné hry. A zatímco on mladým šachistům ukazuje, jak s bílými zaútočit, my se zde zabýváme především tím, jak černými přejít do protiútoku a odpovědět na gambit… protigambitem! Inu, každý stojíme na jiné straně šachovnice! 🙂

Zatímco po 6…c6 vznikají pozice svým charakterem blízké typickým situacím Falkbeerova protigambitu, o druhé odbočce se totéž říci nedá. Kdo hledá originální a málo známé pozice i zápletky, pro toho je následující pokračování to pravé.

1.e4 e5 2.f4 d5 3.exd5 e4 4.d3 Dxd5

Žádné velké překvapení! Tento postup najdeme už v osmém vydání Bilguerova Handbuchu z roku 1916, jehož příslušnou část, jak víme, zpracoval sám Rudolf Spielmann. Celá varianta se totiž objevila už o dva roky dříve v partii Spielmann vs. Schlechter, Baden u Vídně 1914.

Po 5.Jc3 následuje přirozeně 5…Sb4 a dále 6.Sd2 Sxc3 7.Sxc3 Je7!

Toto gambitové pokračování tedy bylo – k mému údivu –  známé již ku konci 19. století! V Handbuchu 1916 ho Spielmann dokonce doprovodil též vykřičníkem.

Cílem černého je bleskově vyvinout dámské křídlo i s velkou rošádou. Pokud bílý kousne do pěšce g7, potom černý uvede s tempem do hry i věž královskou a závdavkem získá otevřený sloupec „g“!

Konec příběhu – méně je někdy více

V povídání výše jsem nakousl i otázku stylu šachistů. A je pravda, že z didaktického hlediska by bylo logičtější seřadit tři alternativy černého jinak, protože ona poslední se vrací k pozici před 6. tahem černého.

Jenomže mně se poslední alternativa tak zalíbila, že jsem se rozhodl vám ji, milí čtenáři, nabídnout až nakonec, coby zákusek. Na pohled skromný vývinový tah v sobě totiž skrývá tolik „praktického jedu“, že by mu i muchomůrka zelená mohla závidět.

Po tazích: 1.e4 e5 2.f4 d5 3.exd5 e4 4.d3 Jf6 5.dxe4 Jxe4 6.Jf3 černý reaguje 6…Se7!?

„Jednak docela dlouho známé a jednak zbytečně pasivní!“ může ihned namítnout silný šachista, nejspíše mistr. Dovolím si hypotetickému kritikovi oponovat: „Skromnější – chcete-li použít slovo pasivnější – rozhodně! Avšak černý přece nemá důvod měnit figury, když je navíc zřejmé, že se střelec na otevřeném sloupci dlouho nezdrží.“

Druhá námitka, kterou mohou zastánci bílých vznést, je již konkrétnější: k dispozici je dvojí úder 7.Dd4,

který na první pohled nevypadá pro černého moc příjemně. Nu ano, černý materiál neztrácí, ale přece!

Podívejme se tedy na závěr ještě na varianty, které je nutné znát, pokud chceme 6…Se7 zařadit do našeho repertoáru.

Poznámka ke studiu: Následující dvě ukázky obsahují poměrně spletité varianty, v nichž není vždy snadné se orientovat. Proto bych čtenářům, kteří se chtějí rozborům věnovat důkladněji, doporučil stáhnout si příslušné PGN soubory, jejichž odkazy najdou pod článkem. Partie pak mohou pohodlně studovat v některém ze šachových programů (například ChessBase), případně je patrně možné importovat i do analytických prostředí Lichess či Chess.com. Ostatně toto doporučení platí pro většinu komentovaných partií a ukázek v celém článku.

Nahlédněme do soupeřovy kuchyně

Už už jsem se chystal uzavřít naše dlouhé putování dějinami souboje dvou gambitů, když mě napadlo: cožpak bych čtenářům nemohl na závěr nabídnout alespoň jedno video? A když už, proč se nepodívat na Falkbeerův protigambit také očima našeho hypotetického soupeře?

Drtivá většina výukových videí věnovaných královskému gambitu se totiž zcela pochopitelně zaměřuje na možnosti bílého. A pokud se některý šachista rozhodne zařadit toto zahájení do svého repertoáru, dnes už patrně nebude jako první sahat po odborné knize. Vždyť mám někdy pocit, že dobrých 90 % mladé šachové generace dává před knihami přednost videím! Na internetu si tak každý snadno najde vhodného učitele, vybere si některý z nabízených kurzů a případně si za něj i zaplatí.

Přiznám se ovšem k jedné věci: dodnes jsem tak docela nepochopil, jak lze prostřednictvím videí dosáhnout skutečně plnohodnotného studia složitých šachových variant. Představme si například dlouhé výukové video, v němž se autor postupně propracuje ke třetí či čtvrté podvariantě. Jak se v takovém labyrintu mohou diváci spolehlivě orientovat, aniž by ztratili nit? A jak se v něm nakonec nezamotá i sám přednášející? Na tuto otázku jsem dosud uspokojivou odpověď nenašel! 🙂 ) Ale nechme nyní mé pochybnosti stranou.

Představme si tedy, že si náš hypotetický soupeř, vyznavač královského gambitu, vybere za svého mentora IM Miodraga Perunoviče. Co se od něj dozví? Jaké pokračování mu proti Falkbeerovu protigambitu doporučí? A především: s čím vším bychom měli počítat, až se s takto připraveným protivníkem skutečně posadíme k šachovnici?

Podívejme se tedy, co se vaří v soupeřově kuchyni!

Následující video jsem nastavil přímo na místo, kde se Perunović dostává k pozici, která nás zajímá…

Tak co myslíte, vážení čtenáři? Představte si, že si důkladně prostudujete všechny ukázky v našem článku a na jejich základě si připravíte vlastní repertoár proti královskému gambitu. A potom se v turnajové partii střetnete se soupeřem, který se při své přípravě spoléhal především na právě zhlédnuté video.

Kdo by koho překvapil? On vás, nebo naopak vy jeho?

Jak by dopadla samotná partie, samozřejmě nikdo neví. Ale co soudíte o výsledku souboje dvou rozdílných přístupů k přípravě na zahájení?...

Závěrečná vizita: Oba pacienti zdrávi!

Naše dlouhé putování dějinami souboje dvou gambitů se chýlí ke konci. Byli jsme svědky vzestupů i pádů, velkých objevů, zapomenutých myšlenek i jejich pozdějších návratů na scénu. Občas se zdálo, že jeden ze soupeřů už nemůže obstát. Jenže šachová historie nás opakovaně přesvědčovala a přesvědčuje, jak ošidné bývají kategorické soudy, zvláště pokud se týkají zahájení!

Vzpomínáte na naše dva pacienty? Jednou se na nemocničním lůžku ocitl Falkbeerův protigambit, podruhé samotný královský gambit. A někdy se zdálo, že ten či onen nemocnici už nikdy neopustí. 🙂

Jak tedy jejich dlouholetý souboj dopadl? Pomyslnou remízou! Přesněji řečeno – vyrovnané šance. Naše rozbory ukázaly, že Falkbeerův protigambit je plně korektní zahájení, které se nemusí obávat ani důkladné analytické prověrky. To ovšem ještě neznamená, že černý bude mít vždy snadný život. Zvláště v některých pokračováních hlavní varianty může být cesta k remíze trnitá. Vždyť jsme se nejednou dostali do koncovek, které se v praktické partii hrají na dva výsledky. A černý je tím, kdo musí prokázat větší přesnost!

Právě proto jsme se věnovali také alternativám. Ukázalo se, že zastánce Falkbeerova protigambitu nemusí poslušně kráčet po jediné, důkladně prošlapané cestě. Má na výběr hned několik zajímavých pokračování, která mohou soupeře překvapit a přivést na šachovnici živou, dosud ne zcela probádanou hru.

Jsem přesvědčen, že Falkbeerův protigambit si zaslouží místo v repertoáru nejen mladých, mírně pokročilých šachistů, ale i zkušených hráčů, kterým je blízký aktivní, útočný styl. Je to zahájení pro ty, kteří se nebojí materiálních ústupků, protože dobře vědí, že Čas může být v šachu cennější devizou nežli Materie. A právě v tom spočívá jeden z jeho největších půvabů!

Můžeme tedy s jistým uspokojením konstatovat, že z pohledu jejich vzájemného souboje jsou dnes oba naši pacienti uzdraveni. Královský gambit i Falkbeerův protigambit ve zkoušce času obstály. A pokud se některý z nich znovu ocitne v nesnázích, snad už nebude nutné povolávat lékaře. Postačí dobrý analytik! 🙂

Tím však naše putování světem královského gambitu nekončí. Vždyť toto byl teprve první výlet za poznáním způsobů, jakými se černý může vypořádat s odvážným a nejstarším gambitem.

Falkbeerův protigambit je tedy především určen těm, kteří neváhají obětovat materiál, aby získali náskok ve vývinu, iniciativu a čas. Existuje však i jiná, neméně principiální cesta: gambit přijmout a poté tvrdohlavě hájit získaného pěšce!

Právě takovou koncepci důsledně prosazoval jedenáctý mistr světa Robert Fischer. A nejenže ji prosazoval, ale v roce 1961 dokonce publikoval slavný článek, jehož název zněl sebevědomě, provokativně a nápadně se podobal Tarraschovu tvrzení: „Vyvrácení královského gambitu“.

Zda měl Fischer pravdu, si povíme v druhém dílu našeho putování. A mohu už nyní prozradit, že ani tentokrát nebude mít královský gambit na růžích ustláno!

Zde jsou ve formátu PGN k dispozici ke stažení všechny partie a ukázky uvedené v článku.

Falkbeeruv_protigambit_CZ  Falkbeeruv_protigambit_RU  Falkbeeruv_protigambit_EN