Turnaj naruby

Referát z letošního UzChess Cupu Masters bychom mohli pojmenovat metr dlouhým nadpisem, a stejně by nevystihl všechno zajímavé a důležité, co se v Taškentu odehrálo. Organizátoři pozvali nejen silnou, ale i generačně vyváženou sestavu a při jejím výběru měli opravdu šťastnou ruku! Vždyť kolikrát za život sledujeme silný turnaj, který nakonec ovládne nejmladší účastník s daleko nejnižším ratingem? Přesto bych váhal, zda o turnaji bez účasti hráčů světové desítky vůbec informovat, kdyby nedošlo k ostrému generačnímu střetu nejen na šachovnici, ale i v pohledu na to, kam až sahá šachová etiketa nebo dokonce etika, přestože se vše odehrálo v mezích pravidel.

Krásných i poučných momentů nabídl turnaj bezpočet. Tentokrát by mě však nejvíce zajímal názor čtenářů na široce diskutovaný spor po skončení partie nejstaršího a nejmladšího účastníka! Tomuto střetu samozřejmě věnujeme samostatnou kapitolu…

Souboj generací

Nu ano, poučení čtenáři mohou namítnout: „Vždyť dnes se šachové generace střetávají takřka permanentně!“ Jistě, ale v Taškentu šlo skutečně o něco mimořádného, co se na této úrovni vidí jen vzácně.

Podívejme se na složení turnaje od nejstaršího účastníka po nejmladšího:

Tedy generačně přehledněji:

Na jedné straně:

• Mamedjarov (1985),
• Nepomnaščij (1990),
• Vidit (1994).

Na druhé:

• Erigaisi (2003),
• Niemann (2003)
• Abdusattorov (2004),
• Madaminov (2006).

Nejen znalí čtenáři, kteří si seznam účastníků prohlédnou, se možná podiví, jak se mohl do turnaje dostat devatenáctiletý Mukhiddin Madaminov. Vždyť není zrovna zvykem, aby v hlavním turnaji startoval velmistr s ratingem pod 2 600!

O sympatickém mladíkovi jsem se v článcích sice zmiňoval již několikrát, avšak vždy v souvislosti s rolí sekundanta. Viděli jsme ho po boku vítěze Javokhira Sindarova jak na Světovém poháru v indickém Goa, tak na turnaji kandidátů. Sindarov musel poté, co se stal Gukeshovým vyzývatelem, pozměnit svůj turnajový kalendář, a tak ho v Taškentu nahradil právě Madaminov. Ostatně těžko mluvit o nějaké „protekci“. Stačí pohled na uzbecký ratingový žebříček a předpoklad, že šestačtyřicetiletý exmistr světa FIDE Kasimdžanov už asi nebude mít chuť hrát. Nikdo jiný totiž výše nestojí.

Konečná tabulka na live.chessbase.com ukazuje, že se o vítězství podělili dva uzbečtí velmistři. Jak už dnes bývá téměř pravidlem, o konečném vítězi rozhodl až doplňující blic tiebreak na dvě partie. V něm zvítězil 2–0 Madaminov!

Kde jsou hranice Madaminovových možností?

„Neuvěřitelné klice“ – jak patrně charakterizovali vítězství benjamínka turnaje XVII. kategorie mnozí – budou věnovány další kapitoly. Avšak o Madaminovových schopnostech a také o tom, jak nejasná je odpověď na otázku „Kde jsou hranice jeho možností?“, se mohli všichni přesvědčit v 6. kole!

Madaminov vstoupil do turnaje dvěma nečekanými výhrami. Poté však ve dvou následujících kolech prohrál, a tak jsem rozhodně nebyl sám, kdo si říkal, že se vše vrací do starých kolejí.

Své opravdové schopnosti ovšem Madaminov předvedl v partii proti Viditovi. Po 23.g3

stál před zkušeným indickým velmistrem nelehký úkol. Kam ustoupit napadeným jezdcem? Má zvolit 23…Jh3+, 23…Je6 nebo využít „malé taktiky“ 23…Jd3? (Postupu 23…h5!? se věnujeme v rozboru a nyní nebude předmětem našich úvah.)

Podívejme se nejprve, jak měl černý pokračovat. Správné bylo a přibližnou rovnováhu udržovalo 23…Je6.

V popartiovém rozhovoru (viz video níže) se Madaminov zmínil i o tomto momentu! Po odtažném napadení visí jezdec.

Který z postupů byste si v partii vybrali:  24.Kg2 nebo 24.De2?

Černý si po bezmála pětadvacetiminutovém přemýšlení vybral sice možná nejlákavější, ve skutečnosti však nejhorší pokračování: 23…Jd3??

zcela jistě kalkuloval se 24.Sxh6+! Kg8

a možná si řekl něco ve smyslu: „Tak přece bílý nemůže hrát, vždyť mu visí všechno!“ Jenže tah, který následoval, patří mezi ty, jež vídáme u géniů. Anebo po nich černý padá ze židle poté, co se – a nutno říci, že nejen jemu – doslova zatmí před očima! Následovalo 25.Kg2!!

Úžasná fantazie! Nejenže ponechává svou královskou věž napospas osudu. Činí tak navíc se šachem! Takový postup by mohl zdobit učebnice taktiky či umění propočtu variant.

Jako obvykle dejme přednost zkrácenému záznamu, je-li k dispozici. Vždyť ani skvělý Sagar Shah není nadčlověk!

Velmi pěkný, byť krátký, je popartiový rozhovor s Madaminovem na Chess24 bezprostředně po skončení partie. Zde rozebírá moment po 23.g3!

Brilantní výkon, řeknete si. Po šesti odehraných kolech měl Madaminov na svém kontě čtyři výhry a dvě prohry. Nyní se však musíme vrátit o kolo zpět a podívat se na jeho předchozí vítězství. To je totiž… nu, z jiného soudku!

Pravidla. Etiketa. Etika

O tom, co se stalo v partii 5. kola Mamedjarov (2717) vs. Madaminov (2586), ale především o následném sporu, kdy někdejší světová ratingová dvojka Šachrijar Mamedjarov po vzdání partie soupeři nepodal ruku, by se dalo diskutovat donekonečna.

Budu opravdu rád, když i čtenáři mého webu vyjádří svůj názor!

Nejprve se však vraťme k celé historii sporu. V pozici po 32…Vea1 33.Vd3!

vlastní bílý pěšce navíc, avšak vzhledem ke zbylému materiálu na šachovnici a „vybílenému“ dámskému křídlu bez pěšců se pozice nachází v plné teoretické rovnováze.

Po přibližně padesáti sekundách však Šachrijar pokračoval neuvěřitelnou hrubkou 33.Df4??

aby se po 33…Vc4

po dalších čtyřech tazích vzdal!

Následující asi sedmiminutové video sice zdaleka nevysvětluje vše, ale ukazuje závěr partie i rozhořčeného Mamedjarova (rozzlobeného nejen na sebe). Pojďme se tedy nejprve podívat, co se vlastně stalo.

Šachrijarovo popartiové vyjádření a další záznam incidentu je možné zhlédnout zde:

Spor

Po zhlédnutí závěru partie, Mamedjarovova rozhovoru i celé partie v přehrávači nastává čas na krátké zamyšlení. Na spor mezi oběma velmistry lze totiž nahlížet z více úhlů pohledu. Někdo bude celou situaci posuzovat výhradně podle psaných pravidel FIDE. Jiný bude mít za to, že vedle pravidel existují i nepsané zásady šachové kultury, vzájemného respektu a sportovní cti. Právě na tomto rozhraní se rozvinuly bouřlivé diskuse na sociálních sítích i pod většinou videí věnovaných celé aféře.

Pokusme se proto odhlédnout od emocí i sympatií k oběma aktérům a podívejme se na celý spor ze tří různých rovin. Nejprve z hlediska šachových pravidel, poté z pohledu šachové etikety a nakonec si položíme otázku, zda lze v tomto případě vůbec hovořit o problému etickém.“

Pravidla

Začněme tím nejjednodušším – pravidly FIDE. Ta poměrně přesně stanovují, jak má být nabídka remízy uskutečněna. Hráč nejprve provede svůj tah na šachovnici, poté soupeři nabídne remízu a teprve následně stiskne hodiny. Nabídka je od tohoto okamžiku platná a soupeř ji může přijmout, odmítnout nebo ji odmítnout provedením svého tahu.

Současná pravidla FIDE již nestanovují maximální počet nabídek remízy ani jejich minimální časový odstup. Pokud by však některý z hráčů nabízel remízu opakovaně nebo tím soupeře zjevně vyrušoval, může rozhodčí takové jednání posoudit jako nepřípustné obtěžování protivníka a zasáhnout. Oproti pravidlům platným před několika desetiletími je tedy v této oblasti větší prostor ponechán na úsudku rozhodčího.

Na turnaji v Taškentu platila mírnější varianta tzv. sofijského pravidla, podle níž nebylo možné nabízet remízu před 30. tahem. Jak je patrné z fragmentu videozáznamu, k nabídce došlo po tahu 30...Dc2.

A nyní jedna zajímavost. Z neúplného videozáznamu se dokonce zdá, že mladý Uzbek svého soupeře oslovil ve chvíli, kdy již běžel Mamedjarovův čas. Protože se mi však nepodařilo dohledat záznam zachycující celý incident, nelze s naprostou jistotou určit, zda samotná nabídka remízy zazněla před stiskem hodin, jak předepisují pravidla FIDE, nebo až po něm. Budeme proto vycházet z „presumpce neviny“ a předpokládat, že Madaminov pravidla neporušil.

V takovém případě můžeme učinit poměrně jednoznačný závěr. Z pohledu pravidel FIDE se Madaminov žádného prohřešku nedopustil. Nabídka remízy byla učiněna v jejich souladu a nic nenasvědčuje tomu, že by rozhodčí měl důvod do celé situace jakkoli zasahovat. Jestliže mezi oběma velmistry vznikl spor, musíme jeho příčinu hledat nikoli v pravidlech FIDE, ale v jiné rovině.

Etiketa

Jestliže z pohledu pravidel je situace poměrně jednoznačná, oblast šachové etikety již nabízí podstatně širší prostor k diskusi. Na rozdíl od pravidel totiž nejde o závazné normy, ale o soubor nepsaných zvyklostí, které se v šachovém prostředí vytvářely po desetiletí. Jejich dodržování nelze vynutit rozhodčím ani sankcionovat, přesto jsou mnoha hráči považovány za přirozenou součást šachové kultury.

Stejně jako společenská etiketa upravuje řadu situací mezi lidmi – například kdo komu podává ruku jako první –, vytvořil si i šachový svět vlastní soubor nepsaných zvyklostí. Ty se samozřejmě liší podle prostředí, tradic i jednotlivých generací.

Právě zde může sehrávat významnou roli také kulturní prostředí. Ázerbájdžán i Uzbekistán patří do prostoru, v němž bývá vztah mladších ke starším tradičně formálnější než ve většině západoevropských zemí. Úcta k věku, životním zkušenostem i dosaženým výsledkům zde bývá chápána jako přirozená součást společenského života.

Současně však nelze přehlédnout, že i v těchto zemích vyrůstá nová generace šachistů, formovaná (nejen) globálním prostředím internetu, online turnajů a profesionálního šachu, která může podobné situace vnímat podstatně pragmatičtěji než jejich předchůdci.

V našem případě navíc nešlo pouze o rozdíl dvaadvaceti let. Mukhiddin Madaminov nastoupil proti bývalé světové ratingové dvojce, hráči s více než dvacetiletou zkušeností z absolutní světové špičky a přibližně o 150 Elo body vyšším ratingem. Právě tyto okolnosti mohly v očích Šachrijara Mamedjarova vytvářet přirozenou šachovou hierarchii, v níž by iniciativa k nabídce remízy měla přijít spíše od zkušenějšího či silnějšího hráče, pokud by o ni skutečně stál. (A to nyní nebereme v úvahu konkrétní pozici!)

Na druhou stranu je třeba dodat, že podobná očekávání nejsou nikde kodifikována a ani mezi šachovými velmistry na ně neexistuje jednotný názor. Mladší generace často chápe nabídku remízy pouze jako jeden z prostředků, které pravidla připouštějí, zatímco část zkušenějších hráčů v ní stále spatřuje i určitý společenský rozměr. Není proto překvapivé, že právě otázka šachové etikety vyvolala po skončení partie mnohem živější diskusi než samotná pravidla FIDE.

Není proto těžké pochopit, proč mohl Mamedjarov vnímat Madaminovovu nabídku remízy jako porušení nepsaných pravidel šachové etikety, přestože z hlediska pravidel FIDE byla zcela přípustná.

Etika

Následující pozici můžeme použít jako etalon pro vysvětlení jednoho z podle mého názoru logických postojů k nabídkám remízy během partie.

Před námi stojí formálně (teoreticky) vyrovnaná koncovka. Pokud by se Mamedjarov nedopustil hrubé chyby a partie pokračovala normálně, mohla vzniknout tato nebo velmi podobná pozice. Je přece zcela uvěřitelné, že v partii by došlo k výměně dam a jednoho páru věží.

A nyní si, milí čtenáři, představme, že by na šachovnici stála tato pozice. Máme černé. Má podle vás smysl, nebo naopak zcela postrádá relevanci nabídnout například po tazích 33.f4 Se6

remízu? Právo na to samozřejmě máme, nám jde ale v tuto chvíli o smysl nabídky!

Aniž bychom nyní brali v potaz ratingový rozdíl obou soupeřů, prostá logika velí: Pokud se bílému tuto koncovku – hranou, jak se říká, na dva výsledky – nebude chtít hrát dále, nabídne remízu logicky sám!

Jaký smysl tedy měla Madaminovova nabídka? Proč vlastně remízu nabídl?

Právě tuto otázku si po partii položila řada komentátorů i diváků na sociálních sítích. Odpověď přitom vůbec není jednoduchá.

Pokud vyjdeme z logiky výše uvedené varianty koncovky, nabízí se úvaha. Černý, má pěšce méně, méně času na hodinách a proti sobě soupeře s podstatně vyšším ratingem i obrovskými zkušenostmi. Pokud by se naopak bílému do další hry nechtělo a spokojil by se s půlbodem, mohl nabídnout remízu sám.

Jedním z možných vysvětlení je, že se mladý uzbecký velmistr skutečně domníval, že pozice je objektivně remízová a nabídl výsledek, který považoval za spravedlivý.

Druhé možné vysvětlení, které zaznívalo v řadě internetových diskusí, je podstatně méně příjemné: nabídka remízy mohla být vědomým pokusem narušit soupeřovu koncentraci v mimořádně citlivé fázi partie!

Přiznejme si však, že žádné z těchto vysvětlení nemůžeme prokázat. Do mysli Mukhiddina Madaminova nevidíme a jeho skutečný motiv zná pouze on sám.

Přesto nelze přehlédnout jednu skutečnost. Každý zkušenější šachista ví, jak mimořádně křehká bývá koncentrace ve čtvrté či páté hodině hry. Někdy ji naruší nečekaný zvuk, jindy rozhovor ve vedlejší místnosti, jindy stačí, aby si soupeř právě v rozhodující chvíli začal rozbalovat svačinu (kdo z pamětníků by neznal vejce natvrdo či řízečky).

Nabídka remízy je samozřejmě zcela legitimní součástí partie. Pokud by však byla použita nikoli s cílem dosáhnout dohody, ale pouze jako prostředek k vyvedení soupeře z psychické rovnováhy, nešlo by už o otázku pravidel ani etikety. Takové jednání by bylo možné označit za porušení základních zásad etiky.

Byl to právě tento případ? Na tuto otázku dnes s jistotou odpovědět nedokážeme.

Závěr

Byla nabídka remízy od o dvaadvacet let mladšího a výrazně méně zkušeného soupeře v této situaci pouze porušením šachové etikety, nebo už projevem nedostatku respektu, tedy problémem etickým? Nebo se, vážení čtenáři, domníváte, že morální otázky do tohoto sporu vůbec nepatří a jedinou rozhodující hranici představují pevně daná pravidla FIDE?

Spor mezi Šachrijarem Mamedjarovem a Mukhiddinem Madaminovem utichne. Otázka však zůstane. Máme podobné situace posuzovat výhradně podle psaných pravidel FIDE, nebo mají v šachovém světě své místo i nepsané zásady respektu, tradice a sportovní cti? Odpověď si bude muset najít každý čtenář sám.

A jaký je váš názor? Budu rád, pokud se o něj podělíte v diskusi pod článkem.

Na samé hranici lidského propočtu

Zcela mě uchvátila kombinace v partii 6. kola Nepomnjaščij vs. Erigaisi! Hned poté, co jsem si v pátek večer stáhl partie a začal je procházet, zastavil jsem se u následující pozice.

Nu, a když jsem navíc viděl, že Jan Alexandrovič spotřeboval na následující taktický úder 41.Jxe7 (ono to tak zpočátku nevypadá, ale jde o počátek velmi složité kombinace) celých 9 minut, jako by se mi do mozku zasekl drápek. A už mě nepustil!

Následovalo vynucené 41…Jd4

a po 50 sekundách brilantní 42.Vxf6!!

Z hlediska náporu na  fantazii – kombinační čich jistě není nalezení taktického úderu nikterak náročné, vždyť oběť věže napadne „skoro každého“. Problém tkví jinde – ve zcela mimořádné složitosti propočtu, který musel bílý absolvovat vlastně ještě před 41. tahem.

Před námi tedy stojí pravá a nefalšovaná „Kotovovská houština“!

Čtenářům, kteří prošli klasickým vzděláním, tedy vyrostli na knihách, zřejmě jen připomenu, že Alexandr Alexandrovič Kotov rozděloval pozice pro propočet – strom propočtu – do tří hlavních skupin: kmen, křoví a houštinu (občas se uvádí neméně trefně košatý strom).

Parametry pro dělení do skupin tvořily hloubka manévru (tedy délka propočtu vyjádřená počtem tahů) a šířka (míra rozvětvení propočtu, množství odboček).

Označíme-li hluboký (dlouhý) propočet znaménkem + a krátký propočet znaménkem –, přičemž stejným způsobem vyjádříme také velkou a malou šířku propočtu, lze jednotlivé druhy pozic definovat velmi jednoduše; bez dlouhého slovního popisu, ke kterému se uchyloval nejen Kotov, ale po něm i celá řada autorů.

Holý kmen udává parametry: hloubka + šířka –

Křoví naproti tomu opačně: hloubka – šířka +; jednoduchý příklad: pokud bychom trpěli plnou amnézií a zapomněli veškerou teorii zahájení, potom křovím by se stalo základní postavení! Dvacet tahů kandidátů, ale uznejme: „Moc si tedy nezapočítáme“! 🙂

Houština potom pochopitelně disponuje mírami: hloubka + šířka +

Přehledně ve formě tabulky vypadá vše prostince

Obrovskou radost mi Nepomnjaščij navíc udělal i tím, že několik dnů po skončení turnaje zveřejnil na svém YouTube kanálu video s rozbory svých partií. Videorozbor partie proti Erigaisimu je mimořádně cenný tím, že se – díky Janově otevřenosti – mimo jiné dozvíme, jak supervelmistr počítá varianty!

A co je třeba ocenit ještě více? Jan Alexandrovič přiznává, že se před zahájením kombinace domníval, že pozice je rozhodnuta v jeho prospěch! Tak tomu ale není! Nejen v přehrávači uvidíme, že se pozice nachází v objektivní rovnováze!

Po 42…Kxf6 43.Jd5+!

se však Erigaisi už na prvním rozcestí vydal špatným směrem. Po bezmála čtvrthodinovém přemýšlení zkonzumoval pěšce tahem 43…Kxe6??, zatímco objektivní rovnováhu udržovalo pouze 43…Kg7, které tedy jako jediné zachraňovalo partii.

43…Kxe6 tah z partie                                   43…Kg7□ se mělo hrát

Přiznejme – a čtenáři to budou moci sami posoudit –, že propočet této houštiny rozhodně není procházkou růžovým sadem. Co víc, je mimořádně složitý. Některé varianty jsou dlouhé až 16 či 17 tahů!

...56.Kxf3; závěr jedné takové „houštinové varianty“ vidíme na diagramu (každá větvička houštiny představuje jednu variantu). Zřejmě až sem dospěl Nepomnjaščij v jedné z propočítávaných variant!

Jak byste po 56.Kxf3 hodnotili šance stran?

A ještě snad jednu informaci, která možná překvapí i zkušenější čtenáře. Konec loňského a počátek letošního roku znamenaly jistý průlom v oblasti tabulek osmikamenových koncovek. Ač tomuto průlomu – a zároveň geniálnímu počinu – s největší pravděpodobností věnuji samostatný článek, sluší se uvést alespoň několik informací už nyní.

Autorem koncepce databází OP1 (pozic, v nichž proti sobě na stejných sloupcích stojí nejméně jeden pár pěšců) je německý matematik Marc Bourzutschky (Mark Burcucki), jeden z předních světových odborníků na databáze koncovek. Ve spolupráci s německým programátorem Niklasem Fiekasem byly tyto databáze v letech 2025–2026 zpřístupněny veřejnosti prostřednictvím serveru lichess.org.

Vraťme se však k partii.

Nemohu si, milí čtenáři, odpustit svěřit se s možná až kacířskou myšlenkou: Zatímco dnes je – jak se budeme moci přesvědčit minimálně ve dvou případech – celý propočet nad síly supervelmistrů, v dobách, kdy šachisté ještě nezapomněli analyzovat, a tedy ani trénovat propočet variant, by toto světová špička dokázala! A možná nejen ona. Napadají mě minimálně dvě jména šachistů, kteří oficiálně nikdy nepatřili ani do širší světové elity, houštinou by se však podle mého názoru prodrali: Rašid Gibjatovič Nežmetdinov a Ratmir Dmitrijevič Cholmov. Oba bylo možné považovat za specialisty na propočet, tedy i „houštin“!

A tak snad, milí čtenáři, pochopíte, že jednou z prvních myšlenek, která mi prolétla hlavou, když jsem pojal skutečnou spletitost variant této houštiny, byla vzpomínka na Erigaisiho bezmála dva roky starý rozhovor. Ten tehdy poskytl ruskému měsíčníku Обозрение 64 (Obozrenije 64). Zde je krátký výňatek:

Kdo byl vaším hlavním vzorem, když vám bylo 12–13 let?

Bezpochyby Anand! Byl v Indii opravdovým idolem, všichni se snažili napodobovat jeho styl, způsob hry. Ale samozřejmě jsem sledoval Carlsena, studoval jsem jeho kariéru a partie.

A co šachisté starší generace – Kasparov, Karpov, Fischer?

Ne, tak hluboko jsem se nedíval. Hned se přiznám, že moc neznám historii šachu ani klasiku obecně. Přece jen, buďme objektivní, dnes se hraje mnohem silněji.

Tu nemohu nedodat: Nu ano, lépe se dnes rozehrávají zahájení i typové pozice střední hry, kde se zejména díky enginům objevila řada nových strategických plánů a zároveň byla přehodnocena spousta dřívějších názorů. Co se však týká taktiky a techniky propočtu… ostatně o tom jsem se ve svých článcích zmiňoval nejednou!

Pojďme se nyní, jak už bývá na mých stránkách tradicí, nejprve podívat na zkrácený záznam celé partie.

Do přehrávače jsem vložil celou podrobně komentovanou partii, ale zároveň i samotnou kombinaci – tedy onu houštinu variant. Čtenářům, kterým při studiu překáží větší množství vedlejších variant či komentářů, připomenu jednu užitečnou možnost. V novějších verzích ChessBase (od 15 či 16) lze jednotlivé vedlejší varianty podle potřeby sbalit, případně jedním příkazem skrýt všechny. Notace se tím výrazně zpřehlední a lze se soustředit pouze na hlavní variantu partie.

Zde je možné zhlédnout výše zmíněnou Nepomnjaščiho videoanalýzu.

Upřímnost Janovy zpovědi o tom, jak propočítával varianty – a dokonce že jednu z idejí, kterou předtím objevil, během propočtu zapomněl a musel ji znovu nalézt – je vskutku nevídaná! Nu, a nemůže ze mě nepromluvit teoretik a analytik: Janovy zmínky o vracení se k dříve již propočítaným variantám nejenže staví celou starou Kotovovu teorii o „ideálním propočtu“ (ten mimo jiné důrazně varoval: „Nikdy se nevracejte k již propočítané větvi!“) na hlavu, ale znovu a znovu ji zcela vyvracejí.

Ve skutečnosti je tomu dokonce naopak: pokud máte ve spletité pozici dostatek času a energie, je návrat k již propočítaným variantám a jejich opětovné prověření naopak vysloveně žádoucí!

Erigaisi nabíjí Büttnerova děla!

Эпиграф: Шахматы – это всё: и искусство, и наука, и спорт. (Анатолий Карпов)

Chess is everything: art, science, and sport. (Anatoly Karpov)

Motto: Šach je vším: uměním, vědou i sportem. (Аnatolij Karpov)

Na pořadu je 4. kolo turnaje, partie dobře známých indických supervelmistrů Erigaisi vs. Vidit.

Bylo rozehráno italské pianissimo v provedení c3+d3 (tedy varianta, o níž ještě stále panuje povědomí, že spíše než biflování variant je důležité porozumět jádru pozice; varianty rozhodně nejsou nikterak forsírované). Erigaisi právě táhl 27.Db3

a enginy píší dle očekávání tři nuly. Partii bych ponechal bez povšimnutí tím spíše, že po 46. tahu skočila remízou.

Jenomže hodiny ukazují, že po 27. tahu „zbylo“ Erigaisimu 1:33:06! Ano, čtete správně: jedna hodina, 33 minut a několik sekund.

Až do této chvíle hrál totiž Arjun podle své přípravy! Na hodinách měl tedy o více než 3 minuty více času než na počátku partie! Většinu z oné půlminuty přídavku zjevně spotřeboval na dlouhé procházky po turnajovém sále a příchod k šachovnici poté, co Vidit po dlouhých úvahách zahrál svůj tah. (Ten měl ve stejnou chvíli na hodinách pouhých 18, po dalším tahu už jen 11 minut!)

A to prosím raději opakuji: byla rozehrána klidná italská hra, která má pověst varianty se značnou volností tahů (a později i plánů) obou stran. Nevím, zda si oba tvůrci, či znovuobjevitelé italského pianissima s d3 – Sergej Makaryčev a Sergej Dolmatov – byli na samém počátku vědomi, co jejich myšlenka za několik desetiletí způsobí. Spíše bych se domníval, že nikoli.

Varianta se totiž na dlouhou dobu stala velmi vítaným pomocníkem zejména bílých díky charakteru vznikajících pozic, který v mnohém připomíná zavřenou španělskou hru (s tím rozdílem, že do ní černý vůbec nemusí vstupovat). Samozřejmě, že při přesné hře nemůže černý pociťovat žádné problémy. Jenže na druhé straně je od obou hráčů vyžadováno hluboké porozumění strategickým plánům, které se přitom neustále zdokonalují. Je tedy třeba být neustále v obraze!

Přiznám se, že dlouhá léta – vida tuhle variantu – prchal jsem k jiným ukázkám. Asi nejsem zdaleka sám! Pokud si dobře vzpomínám, exmistr světa FIDE Rustam Kasimdžanov se jednou o variantě vyjádřil zhruba takto (parafráze): „Přiznám se, že vznikajícím pozicím prostě vůbec nerozumím. Připadám si v nich jako sám uprostřed pralesa bez buzoly a mapy.“

Ovšem kapacita Arjunovi paměti je zřejmě taková, že je schopen naučit se zpaměti neuvěřitelné kvantum variant a odboček! Stane se tedy postupně i italské pianissimo pouhým soubojem paměti? Osobně si to nemyslím. Domnívám se, že jsme spíše sledovali jakýsi výkyv.

Podívejme se nyní na zkrácený videozáznam partie (samotná partie začíná přibližně v čase 2:40).

Kdo ale, vida tuhle partii, musel mít patrně největší radost?

Jan Henric Büttner – německý miliardář a propagátor tzv. Fischerových šachů, jinak také šachu 960 či nově freestyle chess. Ve zkratce lze říci to, co jsem uvedl již v nadpisu kapitoly.

Zařekl jsem se, že Büttnerovy propagační spanilé jízdy, jím pořádané turnaje a celé systémy rozehrávání mistrovství budu pokud možno ignorovat. Nu ano, celý „cirkus“ je patrně možný jen díky podpoře Magnuse Carlsena… a s ním doufám i „Freestyle“ postupně odumře. (Všimněte si, že i název evokující volnost byl vymyšlen a volen velmi pečlivě!)

Nemám Fischerovy šachy rád z více důvodů a kromě docela dobrého matematického cvičení, zda a proč je všech možných počátečních pozic opravdu 960, na nich nevidím nic podnětného. Podle mého postrádají některé logické i strategické aspekty šachu (přirozená logika postavení figur, boj o centrum…), nemluvě o tom, že ani po desítkách let trénování svojí milované hry nevím, jak by výuka tohoto sportu měla vypadat. I když samozřejmě nepohrdnu nějakým pěkným závěrem či kombinací…

„Šachy pro lenochody, v nichž ze tří oblastí, která naše krásná hra – jako téměř jediná činnost v lidském životě – pokrývá: sport, věda a umění, zůstalo dnes pouhé soutěžení!“

Pouhý sport – i tak by se Büttnerova propagovaná milovaná hra dala nazvat. Takto alespoň na současný freestyle chess pohlížím já.

Zde je k dispozici Büttnerův krátký životopis: Jan_Henric_Buettner_medailon

Před několika dny jsme se mohli dočíst, že tento poněkud výstřední miliardář má v úmyslu kandidovat na prezidenta FIDE. Jeho případné zvolení (pamětníci vědí, jakým způsobem opakovaně vyhrával volby Kirsan Iljumžinov) by pro mě sice neznamenalo takovou ránu, jako kdyby se mistrem světa stal Hans Moke Niemann 🙂 (prý se mu to povede do 26 let), ale dobře by mi z toho rozhodně nebylo.

A tak jsem chtěl na závěr kapitoly snad jen položertem napsat: Arjune, nepřeháněj to s tím biflováním variant. Uč se raději klasice a propočtu… A jakoby obloukem se vracíme zpět k minulé kapitole a partii Nepomnjaščij vs. Erigaisi… 🙂

Závěr partie Erigaisi vs. Vidit není sice příliš zajímavý, ale přece jen… Znáte to, co kdyby… Po 43.Kf7

disponoval bílý lepší pěšcovou strukturou, což mívá v pěšcových koncovkách často rozhodující význam. Přesto však silnější hráči vědí – nebo by tedy vědět měli –, že pozice s izolovaným pěšcem v centru končí remízou. Nemohu si zde ale odpustit typický příklad na téma „jak to dopadá, když se moc chce!“ 🙂

Ještě dodám, že svěřencům občas předkládám analogickou situaci, jakou uvidíme níže v testu, z partie Barrera vs. Schatzle, Argentina 1975, ačkoli tentýž motiv lze nalézt i v některých studiích.

Erigaisi v partii odpověděl 44.g4 a po 44…hxg4+ se soupeři po pár tazích dohodli na remíze. Avšak mnohem zajímavější situace pro diváky i čtenáře by nastala po 44.Ke4

44…Ke6□ 45.f3 g6

Pojďme si nyní trochu započítat a uvést do chodu první pilíř správné techniky propočtu – dopočítávání! Tedy: Jak by dopadly zápletky po 46.g4?

Od žertu k tragédii

Srandičky?                                                              Přejdou!

K poslední kapitole a ukázkám by se dobře hodilo přísloví „Každý ptáček jednou dolétá.“ Osud si totiž s Abdusattorovem nepěkně pohrál:

• ve čtvrtém kole sebevědomý mladík, který poté, co zachránil prohranou jezdcovou koncovku, dovolil si taneční kreaci se svým hrdinným jezdcem,
• čtyři kola později tentýž hráč, zlomený jediným okamžikem nepozornosti.

Podívejme se nejprve, jak si Nodirbek na konci partie proti Nepomnjaščimu pohrával se svým jezdcem, tedy jinými slovy: „Jak si ptáček nejprve zalétal.“

Taková kreace – jak už to bývá – vyzvala na sociálních sítích více reakcí nežli celá Nepomnjaščiho gigantická kombinace a dlouhý propočet typu houštiny v partii proti Erigaismu. To ovšem asi dnes již nikoho nepřekvapí?

A důvod? O pobavení diváků asi primárně nešlo. Na Nodirbekovu obhajobu napíšu pouze toto: „Vzpomeňme si, co jsme prováděli ve dvaadvaceti letech my!“

Níže si můžeme partii prohlédnout ve zkráceném záznamu, a poté i Janův rozbor celé partie (čas je zde nastaven na 50. minutu videa)

Didaktický pohled na koncovku nabízím v přehrávači.

Každý ptáček jednou dolétá

chtělo by se dodat! Po principiální výhře ve druhém kole bílými nad Mamedjarovem následovala dlouhá série remíz. Nodirbek ne a ne prorazit. Proto asi všichni očekávali, že v 8. kole se pokusí – byť černými – zlomit odpor řeckého velmistra Nikolase Theodorou. Ten po nečekané výhře v prvním kole s Niemannem stačil do té doby prohrát čtyři partie a okupoval tak samozřejmě už nějaký čas dno tabulky. A přitom v té chvíli se již docela jasně rýsovalo, že k výhře v turnaji může docela dobře stačit pouhých +2!

V partii Theodorou vs. Abdusattorov však řecká jednička však kladla tuhý odpor a maximum, co Nodirbek z pozice dokázal vyždímat, byla koncovka věží a různobarevných střelců s pěšcem navíc, ale teoretickou rovnováhou. Kdo mohl tušit, že po 48…Ke6

partie v příštím tahu skončí – a nyní pozor – rezultativním výsledkem! Nikoli. Nodirbek nepřekročil čas, nezapomněl na hodiny, ba právě naopak – k dobru měl více než hodinu! Následovalo 49.Kg3.

Nyní se podívejme na krátké video:

Ve čtvrtém kole si Nodirbek Abdusattorov mohl dovolit několik žertovných „výletů“ jezdcem po šachovnici. O čtyři kola později však přišel okamžik, kdy jediná chvilka nepozornosti rozhodla nejen o partii, ale možná i o celém turnaji. Ne, netvrdím, že mezi oběma událostmi existuje přímá souvislost. Přesto bych svým mladým svěřencům ukázal právě tyto dvě partie vedle sebe. Někdy totiž trenér řekne více dvěma diagramy než deseti minutami kázání.

Když se nyní za letošním UzChess Cupem ohlédnu, znovu si uvědomuji, jak výjimečný turnaj jsme vlastně sledovali. Turnaj, který papírové předpoklady obrátil téměř naruby. Vyhrál jej náhradník, nejmladší účastník a současně hráč s jednoznačně nejnižším ratingem startovního pole. Naopak řadě sedmistovkařů se tentokrát příliš nedařilo.

Na jedné straně jsme obdivovali fantastickou Nepomnjaščiho „kombinační houštinu“, která znovu otevřela otázku skutečných (současných) možností a schopností propočtu variant. Na straně druhé jsme byli svědky dvou hrubých chyb, jaké se na této úrovni stále ještě vidí jen výjimečně. A mezi tím vším probíhal tichý generační souboj. Nejen na šachovnici, ale i v pohledu na přípravu, psychologii, etiketu a možná i budoucnost královské hry.

Právě proto však pro mě zůstane letošní Taškent spojen především s jedinou partií – Mamedjarov vs. Madaminov. Ne kvůli hrubé chybě, ale kvůli tomu, co následovalo po ní. Nabídka remízy, nepodaná ruka, bouřlivé reakce veřejnosti a otázky, na něž pravidla sama odpovědět nedokážou. Kde končí právo hráče a začíná etiketa? A kde končí etiketa a začíná etika?

Jestli se podařilo alespoň některé z těchto otázek otevřít a přimět čtenáře k vlastnímu zamyšlení, pak článek splnil svůj účel.