„Nejhorší střelec je lepší než nejlepší jezdec,“ řekl prý kdysi klasik. Tento bonmot ovšem může mít racionální jádro, a když si prohlédneme texty a názory pro nás dnes již klasiků, potom alespoň začneme nad problémem uvažovat. Následující příspěvek může být jednak chápán jako doplnění mé staré práce Špatný střelec – realita, dogma nebo chiméra?, který před mnoha lety sklidil poměrně velký ohlas, jednak se ale zabývá i novými pohledy na problematiku. Korekce, které vnesly do problémů počítače, můžou být pro mnohé čtenáře šokující.
Trocha geometrie a absolutní hodnota figur
Snad každá kniha pro začátečníky obsahuje i kapitolu či zmínku o tzv. absolutní hodnotě jednotlivých figur. (Zajímavosti, totiž že Capablanca se ve svých knihách touto ‚podřadností‘ vůbec nezabýval 🙂 nebo že hodnota dámy osciluje mezi číslem 9 a 10, ponecháme nyní stranou.) Málokterý autor ovšem začátečníka upozorní, že hodnota figur je sice dána v jednotkách pěšců, ale jde o přirozená čísla…zaokrouhlená. Steinitz býval potom ve svých pracích kategorický: absolutní sílu jezdce hodnotil desetinným číslem 3,05 pěšce, střelce ovšem 3,50! Asi vrozená hloubavost mne přivedla k myšlence, nakolik byl první mistr světa zběhlý v matematice a zda desetinné hodnoty odvodil z geometrického pohybu figur na desce + konstanty zohledňující hlavní nedostatek střelce…V každém případě platí to, co vidíme na pracovních diagramech níže, více snad není třeba komentovat.
Poznámka: mojí specialitou není výchova a tréninky dětí do 10 let, přesto se mně vyplatilo prozkoušet je například z výrokové logiky. Děti mají bez pohledu na prázdnou šachovnici posoudit zda platí například výrok: „Věž se na jinak prázdné šachovnici dostane kamkoli nejdéle za dva tahy.“ „Jezdec se dostane kamkoli nejdéle za šest tahů,“ a konečně ‚chytáček‘: „Střelec se dostane kamkoli nejdéle za dva tahy.“ 🙂
Wilhelm Steinitz psal o problematice Střelce a Jezdce zhruba toto: Střelec - na relativní hodnotu této figury mají mistři a autority různé názory. Někteří dávají zjevnou přednost jezdci v koncovce a tvrdí, že v součtu s dámou a věží je jezdec silnější než střelec. Po pečlivém studiu a rozboru typických pozic a vyloučení některých výjimek za tu i druhou stranu jsme došli k závěru, že síla střelce při řešení praktických úkolů v matematickém vyjádření přesahuje sílu jezdce ve všech třech stádiích partie. To se týká i většiny situací se spolupůsobností jiných figur. Ohromná síla střelce, zejména ve spolupráci s druhým střelcem, při útoku a také při obraně byla poprvé systematicky a důsledně demonstrována v praxi velkým německým mistrem Louisem Paulsenem.
Pro obranné účely se většinou doporučuje mít střelce na polích té barvy, na kterých máme (nebo budou blokováni) naše pěšce. Zejména v případě, že stojí na různých diagonálách. Pro útočné cíle je střelec lépe postaven na polích barvy pěšců soupeře. Výhoda bude patrná hlavně při snaze o průlom nepřátelského pěšcového řetězu pomocí svých pěšců.
Převaha střelce nad jezdcem je vidět i z toho faktu, že střelec postavený na libovolném poli šachovnice může kontrolovat minimálně sedm polí na jedné nebo několika otevřených diagonálách. V centru šachovnice (pole d4, e4, d5, e5 ) kontroluje 13 polí. Z druhé strany, působnost jezdce může být zmenšena na kontrolu pouze dvou polí v případě, že stojí v rohu. Maximálně jezdec ovládá osm polí.
Na velkou moc dvou spolupracujících střelců jsme se odvolávali již dříve.
Dvojice střelců „gumuje“ jedinou nevýhodu samotné figury, tedy zákaz vstupu do alternativní reality 🙂 v podobě polí opačné barvy. Ovládáním maximálně 26 polí se téměř vyrovnají nejmocnější figuře! Střelci, kteří stojí vedle sebe či na sousedících diagonálách se nazývají Horwitzovi.
Jsou o trochu silnější než jezdec se střelcem a podstatně silnější než dva jezdci. Dva střelci a dva pěšci jsou značně silnější než věž a jezdec. Střelec je silnější než tři pěšci.
Jezdec - jezdec se dobře vypořádává se svou základní rolí „vyhledávat a obsazovat díry nebo slabá pole soupeře“. Hlavně v případě, že je podporován pěšci. Jezdec je většinou jen o trochu silnější než tři pěšci. Má ještě jednu zajímavou vlastnost: většinou je silnější než střelec v koncovce v těch případech, kdy má soupeř zdvojené pěšce a ti se nemohou této své nevýhody zbavit.
Hodnota figur v absolutních číslech - jezdec = 3.05, střelec = 3.50.
První mistr světa demonstroval přednost střelce v mnoha partiích dokonce ještě dekády předtím, než byl oficiální titul zaveden i než napsal svá zásadní díla! První klasická ukázka demonstrace síly střelce nad jezdcem se až nápadně podobá následující – současné. Čerpá dnešní mladá generace zkušenosti z těchto klasických partií? Na to alespoň částečně odpoví druhý fragment mého oblíbeného mladičkého supervelmistra. Čtenář, který příspěvek pojme jako vážný námět ke studiu, by si měl povšimnout i slovních poznámek. Pražský rodák si v textu výše nevymýšlel!
Malá kvalita, Tarrasch a ruská šachová škola
Pojem „malá kvalita“, tedy situace, kdy jedna strana vlastní střelce a druhá jezdce, pochází s největší pravděpodobností od Siegberta Tarrasche. Podle mých znalostí ale i on občas přidával k termínu uvozovky. Později se využíval spíše v případech výhody dvojice střelců.
Steinitz se ve svém popisu výše zmiňuje o tom, že někteří mistři dávají naopak před Střelcem přednost Jezdci. Zjevně měl na mysli skupinu ruských šachistů v čele s jeho velkým šachovým rivalem Michailem Ivanovičem Čigorinem, zakladatelem ruské šachové školy. To on měl na svědomí, že se dokonce po určitý čas – řekněme – respekt k jezdci považoval za jistý znak ruské šachové školy! Takový přístup samozřejmě nemohl přežít více než několik dekád, smáznul jej asi v největší míře A. A. Alechin. Mírně odlišný vztah k jezdcům ovšem byl a je cítit neustále! Pokud bychom brali v potaz pouze mistry světa, potom zjevným zastáncem jezdců byl sedmý z nich Vasilij Vasiljevič Smyslov.
Capablancova nepřekonatelná didaktika, ale…
Třetí mistr světa psal zhruba toto: Nezkušení šachisté obyčejně považují jezdce za cennější figuru než střelce. Činí tak zejména proto, že jezdec, na rozdíl od střelce, může hrozit bílým i černým polím. Při tom však neberou v úvahu fakt, že každým tahem jezdec mění barvu pole, na kterém stojí a samozřejmě tedy i pole, která ovládá. Pro převod jezdce z jednoho křídla na druhé potřebuje jezdec podstatně více času než na stejný úkol střelec. Kromě toho střelec může jezdce zapatovat (známá pozice dominance – poznámka J. B.), když jezdec mu tuto nepříjemnost nemůže sám o sobě oplácet!
Čím slabší šachista, tím strašnější zbraní je v jeho očích jezdec. Avšak kterak se hráč zlepšuje, začnou mu být postupně patrné výhody střelce. V jeho očích tak relativní hodnota jezdce postupně padá. V tomto smyslu dnešní mistři daleko utekli svým předchůdcům minulého století. Ještě relativně nedávno mnozí mistři, jako například Pillsbury nebo Čigorin, dávali přednost jezdci, nyní se sotva najde mistr, který by s podobnými názory souhlasil. (Zde je Capablanca příliš kategorický. „V průměru“ je jezdec opravdu o něco slabší než střelec, ale vše závisí na charakteru postavení - M. Botvinnik). Nemnoho typických ukázek, v nichž je jezdec silnější než střelec, jsou blokované pozice, kdy se většina nebo dokonce všichni pěšci strany střelce nacházejí na polích stejné barvy. V podobných pozicích má strana s jezdcem výtečné šance na výhru.
Pokud stojí ovšem pěšci na obou křídlech, jezdec silnější není! (Toto hodnocení rovněž není spravedlivé – M. Botvinnik.)
Hlavním nedostatkem je postavení pěšců na polích stejné barvy jako střelec. Začínající šachisté dělají často tuto elementární chybu. V koncovkách se obecně doporučuje rozmísťovat pěšce na opačnou barvu působnosti vlastního střelce! Pokud se pěšci nachází na polích stejné barvy se střelcem, ohraničují jeho působnost a tím se hodnota střelce zmenšuje, protože cena figury se často měří tím, kolik polí má pod kontrolou. Chtěl bych tedy zdůraznit, že obecně je výhodné stavět pěšce na pole stejné barvy s nepřátelským střelcem, zejména volné pěšce podporované králem. Tyto principy mohou být formulovány asi takto: Pokud má soupeř střelce, držte svoje pěšce na polích barvy tohoto střelce. Jestliže máte střelce vy, držte pěšce, nezávisle na tom zda má střelce i soupeř, na polích opačných než je váš střelec. Je jasné, že tato pravidla neplatí pro všechny případy, a je možné a občas i nutné je pozměnit podle konkrétní situace.
Capablanca doplnil svůj výklad následujícími pracovními diagramy. Ty jednak demonstrovaly výše uvedené, jednak již čtenáře a posluchače naváděly k samostatným úvahám i nad dalšími výhodami střelce, občas ale i jezdce. Podívejme se tedy i my jakými didaktickými prostředky učil, podle mnohých přírodou nejobdařenější šachista historie, své posluchače a čtenáře! Pod diagramem najdeme vždy autorův stručný komentář, ovšem některé pozice si posléze ještě rozebereme konkrétněji!
V této pozici se všichni pěšci nacházejí na jednom křídle, a tedy ani jezdec ani střelec negarantují výhodu. Hra by očividně skončila remízou.
Zde je výhodnější vlastnit střelce, i když při správné hře musí přesto vzniknout remíza.
Zde jsem narazil na jednu zajímavost: V knize „Učebnice šachu“, jež je určená pro začátečníky, Capablanca tedy, jak vidíme, přidává lehounkou přednost střelci. Avšak v textu „Poslední Capablancovy šachové lekce“, který byl zjevně vydán později – zřejmě po jeho smrti - konstatuje naprostou rovnováhu postavení. Osobně toto přičítám nikoli změně názoru, ale didaktickým důvodům! Capablancovy lekce jistě poslouchali i kvalifikovaní šachisté…
V tomto postavení představuje střelec nespornou výhodu. Obě strany disponují stejným počtem pěšců, na jednotlivých křídlech šachovnice ovšem nepanuje rovnováha…i když má bílý o něco lepší šance, při správné obraně musí vzniknout remíza.
Žlutě vyznačené pěšce h2 a a7 označoval Nimcovič jako ‚kandidáty na volné pěšce‘. Coby horlivý vyznavač jeho postulátů tento termín samozřejmě v trénincích a svých pracích využívám, včetně následného logického pravidla „začínej kandidátem“; ve svých textech (přehrávačích) termín občas zkracuji na KVP.
V této situaci představuje střelec, viditelně, rozhodující výhodu, protože pěšci nejenže jsou rozmístění na různých křídlech, ale mezi nimi jsou i pěšci volní (pěšec ‚h‘ bílého a pěšec ‚a‘ u černého). Pro černého by bylo mimořádně obtížné – pokud vůbec možné – dosáhnout remízy.
Podle Capablancy je tedy s největší pravděpodobností pozice bílého vyhraná. Nu, uvidíme níže v konkrétním rozboru! Ještě snad zmíním fakt, který mistr světa ve své brožuře nezmiňuje: V pracovních diagramech se počet pěšců na šachovnici (maximálně šest) neustále snižuje, což samozřejmě na druhé straně naopak způsobuje zvýšení remízového potenciálu slabší strany – působí tedy protisměrně! Capablanca si toto, předpokládám, uvědomoval, ale nepovažoval za nutné s tímto čtenáře – více méně začátečníka – seznamovat. Obecně je správné, když méně zkušení šachisté nevědí o ‚skutečných remízových koridorech‘. V opačném případě bychom si jako trenéři mohli v extrémních případech zadělat na problém jejich bojovnosti či vůli k vítězství…
Ani v tomto postavení by nebylo lehké zachránit remízu.
Následující jediný diagram s převahou jezdce vkládá Capablanca v knize ještě před námi výše uvedené pozice s převahou střelce.
Píše: Toto je jeden z nemnoha typických příkladů, kdy je jezdec potřebnější figurou než střelec. Takové pozice nazýváme blokovanými, přičemž v daném případě se všichni pěšci nacházejí na jednom křídle. Pokud by pěšci stáli na obou křídlech, jezdec by výhodu nepředstavoval. (I tato poznámka o vlivu postavení pěšců na obou křídlech není vždy na místě – M. Botvinnik.)
…počítačem odhalené omyly
Pojďme tedy nyní podrobit Capablancovy závěry a jeho hodnocení pozic kontrole – revizi. Nejprve konstatujme, že 1/ dle jeho mínění může černý své pozice přesnou hrou ubránit ve všech případech krom situace diagramu „4x4“ se vzdálenými volnými pěšci. 2/ přestože zdůrazníme didaktické zkratky, které jsou pro zkušeného šachistu snadno k nalezení, platí: jestliže autor napsal „výhra silnější strany se střelcem“, měli bychom toto brát v rozboru v potaz!
Došlo i na slavnou Nimcovičovu pozici
Počítače ovšem nepotrhaly jen některé závěry Capablancova didaktického materiálu. Větším šokem pro mne bylo vyvrácení po téměř celé století mnoha a mnoha trenéry užívaného příkladu z Nimcovičova veledíla „Můj systém“. Autor zde demonstruje sílu jezdce a uchyluje se k této smyšlené, ale v praxi nikoli nedosažitelné pozici. (Ostatně ta je dokonce i obsažena v knize „Strategie moderního šachu II“, Luděk Pachman, Praha, 1958. Partie Pachman-Hromádka 1944!)
Nimcovič ve své knize lakonicky píše: Bílý prohraje vzhledem ke slabosti bílých polí… postup černého, ostudný pro střelce, se rozvíjí přibližně takto 1…Ja5+…
Pro bezchybnou demonstraci přednosti dominantního jezdce by musel Аron Isajevič posunout celou pozici o sloupec vpravo!
Zde po 1…Jb5+ černý samozřejmě vyhrává, protože odpadá protihra bílého, tedy vlastně otevření druhé fronty…a tím se plynule přesouváme k následující důležité kapitole!...
Pravidlo 3xNej jako pomocník hodnocení pozic
V trénincích, vědom si složitosti a barevnosti tématu „někdy ten, jindy onen“, se mně při rozhodování, která figura je v těch kterých případech kvalitnější, vyplatil následující přístup. Zavedl jsem pomůcku - pravidlo a nazval jej pracovně 3xNej. Mělo by sloužit coby jaký kompas pro správnou orientaci v koncovkách, v nichž se střetne Střelec s Jezdcem.
S jistým zjednodušením naše pomůcka, pravidlo 3xNej, hlásá toto:
Za jinak vyrovnaných podmínek je Střelec silnější figurou v těchto třech situacích.
- Dominuje nad jezdcem, viz například diagram níže z partie Berger - Čigorin 1905
- Pozice nese otevřený charakter. Na šachovnici nejsou blokovaní pěšci či jen minimum
- Pěšcová konstelace slibuje střet na více frontách současně.
Dále však říká pravidlo 3xNej i toto:
Za jinak vyrovnaných podmínek je Jezdec silnější figurou v těchto třech situacích.
- Dominuje nad střelcem (věčný jezdec, strukturálně špatný střelec), viz diagram níže Wei Yi - Giri 2016
- Pozice má blokovaný ráz
- Pěšcová kostra slibuje současný střet pouze na jedné úzce vymezené frontě.
Dominance
Typické ukázky dominance z partie Berger - Čigorin 1905 (dominance Střelce) a Wei Yi - Giri 2016 (vzácnější dominance Jezdce)
Zatímco, minimálně v teoretické rovině, jsou první dvě podmínky převahy obou nižších důstojníků ve vzájemném souboji myslím jasné, v praxi se vyskytuje dostatek příkladů, kdy protivníci nevyužili možnost vytvořit situaci dominance. Navíc se domnívám, že přemíra teorie výše vyžaduje několik praktických testů. Řešení a zároveň ukázky k tématu dominance Střelce nad Jezdcem a naopak najde čtenář v přehrávači níže, avšak přece jen neodolám a opravdu vyspělým šachistům předložím hned jeden bonbónek:
V pozici diagramu obětoval černý pěšce, za kterého ovšem získal nezpochybnitelnou kompenzaci v dominantním jezdci – forpostu. Bílému visí dáma a dále se tedy hrálo: 29.Dg3 Vxf4 30.Vxf4.
Zadání testu: Jak byste doporučili černými pokračovat a jak hodnotili vyhlídky stran? Vaše názory podpořte variantami!
Ukázku, resp. řešení testů najdeme samozřejmě též v přehrávači níže. Tedy pojďme na to!
Níže najde čtenář jak všechna řešení testů, tak i další ukázky dominance tu jednoho, tu druhého nižšího důstojníka.
Poměrně obsáhlý materiál jistě vyžaduje určitý čas ke studiu...na co se ale může čtenář těšit v druhé části?
Typické koncovky s využitím pravidla 3xNej, mlčky respektované pravidlo výměny (zisku "malé kvality") Střelce za Jezdce, paradox tzv. neviditelných tahů, trápení s Fischerovou poznámkou...
Velmi zajímavá a hluboká úvaha o hodnotě figur. Už se těším na pokračování.