Druhá část článku o turnaji kandidátů bude tentokrát patřit především Sindarovovým „černým maturitám“. Právě partie proti Caruanovi totiž ukázala, že uzbecký mladík už dávno není jen talentovaným útočníkem, ale šachistou schopným obstát i v těch nejtěžších pozičních a psychologických zkouškách. Duel s Caruanou na mne působil téměř jako symbolická zkouška dospělosti – okamžik, kdy se talent definitivně mění v kandidáta na světový titul.
I Sindarov však na Kypru hrubě chyboval. Řeč bude o jeho největší chybě v celém turnaji, ale také o lidech stojících v pozadí jeho mimořádného vzestupu. Kdo je trenér Roman Vidoniak, jehož jméno začíná v šachovém světě rezonovat stále hlasitěji? A kdo je onen „tajemný“ mladík, který Sindarova pravidelně doprovází před partiemi?
Turnaj kandidátů jsme opustili po první polovině. Sindarov vedl peloton s poměrně solidním náskokem, ale pokud vezmeme v potaz, že jej čekaly černé figury v odvetách s Caruanou a Girim, jasné vlastně nebylo vůbec nic! Fabiano zůstával stejným favoritem, jakým byl před turnajem, jen by musel:
- vzít v partii se Sindarovem revanš
- nezakolísat s ostatními protivníky
- vypořádat se s osudovým Hikaru Nakamurou
K vzájemnému duelu Caruany a Sindarova mělo ovšem dojít až v 11. kole. A do té doby se mohly dít – a také se děly – věci! Vše se naplno provalilo už v následujícím kole!
Caruanův sen se rozplývá v 8. kole
Caruana nezvládl čtyřvěžovou koncovku v partii s Nakamurou a jeho série neúspěchů proti tomuto pro něho mimořádně nepříjemnému soupeři tak – přes anomálii v prvním kole – vlastně pokračovala.
Podívejme se nyní na zkrácený záznam partie, popartiovou tiskovou konferenci i Nakamurův rozbor jeho jediné (!) výhry v celém turnaji.
Tabulka po 8. kole jistě stojí za upomenutí.
Protože Giri porazil Praggnanandhuu, vydali se tedy za Sindarovem dva ohaři s +1. Šance, že zajíce dopadnou, nebyla velká, ale stále existovala. Vždyť v případě výhry ve vzájemné partii by se náskok zmenšil na přece jen už únosnou míru. A ohaři – nebo spíše chrti 😊 – měli ještě šest pokusů…
Moment, kdy mohlo být rozhodnuto
Největšího omylu turnaje se Javokhir dopustil v partii 9. kola černými proti Blübaumovi. V partii Blübaum vs. Sindarov bílý právě dobral jezdce tahem 24.bxa4
a nejen zkušený šachista vytuší, že… nu, bílému (králi) není do zpěvu. „Jak a proč byste na místě černého pokračovali?“ ptal jsem se na konci první části článku.
V noci po partii – ještě plný dojmů – jsem zde do komentářů v analýze partie psal: „Po jemném, ale pro člověka obtížně naleznutelném 24…Db7!!
je pozice rozhodnutá! Podívejme se, proč vlastně náčelnice generálního štábu zůstává nejlépe stále na sloupci b…“ S odstupem času jsem se divil, jak jsem takovou hloupost o „těžko naleznutelném tahu“ mohl vůbec napsat. Nu, na jedné straně je 24…Db7 skutečně obtížně naleznutelný tah, na druhé straně vlastně vůbec ne! Jak je to možné? Záleží, jakým způsobem k pozici přistupujete, jak jste zvyklí přemýšlet či tedy ke kterému druhu šachistů patříte…
Induktivně myslící šachisté – „logici“ či spíše „počtáři“, kteří se okamžitě pustí do propočtu variant, zde skutečně mohou narazit na bariéru variant. Pozice však podle mého názoru vyžaduje především deduktivní přístup! Intuici!
Prvotní úvaha šachistů intuitivního střihu by mohla vypadat například takto (nebo spíše by situaci takto cítili): „Bílý král je těžce oslaben a přímý útok by měl rozhodnout! K tomu si však musím ponechat dámu! Na šachovnici musí zůstat střední hra!“
Teprve potom by následoval nezbytný propočet, který by nás měl utvrdit v tom, že obecná prvotní úvaha je správná – důkazy v podobě variant leží na stole!
Ještě je na místě dodat, že černý vyhrával i po 24…Da5,
jak ostatně uvidíme v přehrávači.
Sindarov však po 11 sekundách (sic) přemýšlení dovolil bílému vyměnit dámy a přejít do koncovky po 24…Sxa4?? 25.Dxb6 cxb6 26.Sb3!=
V noci jsem do komentářů napsal: „Tato hrubka, která snad nebude Javokhira nakonec stát vítězství v turnaji kandidátů (přestože stále vede o celých 1,5 bodu), je psychologicky objasnitelná hned několika důvody:
- Sindarov se domníval, že i přechod do čtyřvěžové koncovky mu dává jistou výhru.
- Podvědomí mu velí ‚hrát na jistotu‘.
- Jestliže viděl možnost vyhrát klidnější cestou, patrně metodou selekce zavrhl postup, o kterém předtím také uvažoval.
Dodám, že patrně šlo o tah 24...Da5.“
Podstatné varianty jsou uvedené v přehrávači a vlastně i ve videích. Přesto se však nemohu zbavit jisté pachuti… dnešní doby. Přestože je dobré si připomínat, že turnaj kandidátů letos vyhrál šachista, který by ještě před několika desetiletími startoval na juniorském mistrovství světa. O co vlastně jde?
Když si otevřete například knihu Kasparovových partií „Moje šachová kariéra“, 1. díl (1973-1985) a nalistujete první ukázky… Garri Kimovič by prostě nikdy dámy nevyměnil! Ani jako dorostenec, ani jako junior, ale ani coby dítě! A co třeba Alechin??...
Níže se jako obvykle nejprve podívejme na zkrácený záznam partie.
Následující videozáznam z popartiové tiskové konference je nastaven právě na okamžik, kdy je Sindarov tázán na kritický moment partie!
Nu, ale protože – jak už vlastně víme z předchozí části článku – Caruana po mizerném výkonu prohrál druhou partii po sobě, tentokrát bílými proti Girimu, zůstal ze dvou pronásledovatelů už jen poslední!
Čtyři kola před koncem turnaje a Sindarov stále udržuje náskok 1,5 bodu. Pokud by Anish ve vzájemné partii s bílými figurami Javokhira porazil, bojovalo by se až do posledního náboje a diváci by se možná mohli těšit i na tiebreak.
Jenže v následujícím kole si Sindarov takříkajíc dokonale spravil chuť!
Omyl rychlé ruky nabídl atraktivní partii
V 10. kole vzbudila největší pozornost – ba přímo jisté pozdvižení – partie Sindarov vs. Praggnanandhaa.
Černý si zvolil dnes poměrně populární variantu – jakýsi hybrid ortodoxní obrany dámského gambitu a Ragozinovy obrany. První zajímavý moment (to se však ukázalo až později, protože se stále nacházíme v „hluboké teorii“) nastal po 8…g5.
Sindarov totiž po pouhých 11 sekundách odpověděl 9.Sg3, ačkoli jeho příprava pokračovala hlavním teoretickým tahem 9.Se5!
„Můj tým mě za to možná bude nenávidět, ale zapomněl jsem...“ odpověděl později na dotaz ohledně zahájení partie – tedy volně parafrázováno...
Se samotnou pozicí se ovšem vlastně nic dramatického nestalo. Statisticky (alespoň podle online databáze CB) se 9.Sg3 objevuje přibližně v každé čtvrté partii. Důležité však je, že objektivně patrně není ústup na g3 o nic horší. Jak už to ale bývá, od této chvíle musel nejen Javokhir začít samostatně přemýšlet a vzpomínat. O mnoho lépe na tom nebyl ani Praggnanandhaa.
A tak jsme od této chvíle mohli svým způsobem porovnávat skutečnou praktickou sílu obou mladíků… a zjistili jsme, že Javokhir má vskutku mimořádný cit pro dynamiku. To ostatně ještě potvrdila tisková konference, která se zřejmě konala bezprostředně po skončení partie. Sindarov tedy neměl možnost zkontrolovat si své úvahy pomocí enginů ani nahlédnout do databází.
Nejprve se však podívejme na zkrácený záznam i tentokrát s pěknými stručnými Sagarovými komentáři. Doporučuji též sledovat spotřebovaný čas hráčů.
A zde můžeme zhlédnout tiskovou konferenci, která „prozradila vše“ 🙂 .
Ovšem čtenáři, kteří se chtějí dozvědět více i o zahájení partie, by měli pozorně sledovat následující video Sergeje Makaryčeva!
Maturita!
Pohled na tabulku po 10. kole nám potvrdí, že z „rozumně teoretického“ úhlu pohledu se mohl o vítězství pokusit bojovat jako druhý již pouze Anish Giri. Sindarova totiž čekaly dvě těžké zkoušky černými kameny nejen ve vzájemné partii proti Anishovi v předposledním kole, ale i Caruanovi – a v to mohl nizozemský velmistr též doufat!
Poznámka: Někteří důkladnější čtenáři (či třeba studenti MATFYZu 🙂 ) si možná všimli, že jednotlivá kola nebyla „poskládána“ přesně podle Schurigových (na Západě častěji nazývaných Bergerových) tabulek.
Důvodem je drobná, ale v praxi běžná úprava: pořadatelé prohodili 6. a 7. kolo, aby se vyhnuli situaci, kdy by některý z hráčů měl třikrát po sobě stejnou barvu. Bez této úpravy by totiž hráč se startovním číslem 8 – Hikaru Nakamura – odehrál tři partie po sobě bílými kameny (konkrétně v kolech 7, 8 a 9). Jde o standardní zásah do jinak „učebnicového“ rozpisu, který nemění dvojice soupeřů, pouze pořadí kol a tím i sled barev.
Pravda, Fabiano byl zcela jistě demoralizován dvěma prohrami v 8. a 9. kole, ale nejen supervelmistři, kteří šachu zasvětili život – a Fabiano mezi ně zcela jistě patří – prostě touží se nějak rehabilitovat! Bylo tedy jasné, že Caruana dá do partie proti vedoucímu hráči vše. Pravda, hlavou zeď neprorazíš, ale „klidný tlak“ bílými vytvořit lze, a Fabi to provedl setsakramentsky dobře!
Jak jsem se již několikrát vyjadřoval: Caruanu mám rád jako šachistu i člověka – byl jsem například docela zklamán, když se mu v roce 2018 nepodařilo sesadit Carlsena z trůnu – a jako Gukeshova vyzývatele bych ho považoval za nejnebezpečnějšího soupeře mého oblíbence. Jenže Sindarov je prostě větší „dynamik“, je mladý a ochotný více riskovat, a tak jsem mu přál, aby turnaj dotáhl do vítězného konce.
A právě proto jsem měl z této partie obavy. Považoval jsem ji za jakousi zkoušku dospělosti, kterou musí budoucí mladý vyzývatel projít.
Maturitu zvládl Javokhir fantasticky! Skutečně se dostal pod tlak, obrana opravdu vyžadovala mimořádnou přesnost, ale jak si se všemi nástrahami poradil? Na takovou partii by se rozhodně nemělo zapomenout!
Nacházíme se tedy v 11. kole, nejdůležitější partii Caruana,F (2795) vs. Sindarov,J (2745). Fabiano volí – podle mého nejen Javokhirem očekávaný – katalánský dámský gambit. Sindarovově dynamickému stylu hry potom – také celkem samozřejmě – vyhovují ostřejší varianty otevřených systému s dxc4. Po 10…Dxe7 vznikla následující teorií docela hluboko prozkoumaná pozice.
Před námi stojí jedna ze základních pozic tzv. otevřeného katalánu. Často dochází k tradičnímu ostrému souboji dvou šachových veličin.
Madam Statika stojí pevně na straně bílého. Její podoba je formována dokonalou pěšcovou kostrou, navíc s perspektivou materiálního zisku.
Naproti tomu madam zvaná Dynamika stojí celou vahou své osobnosti za černým. Její černý šat reprezentují různobarevní střelci a především bílý král, u něhož se již mohou začít projevovat první známky vleklé nemoci.
Jak známo, i s chronickými chorobami se dá dožít dlouhého věku, avšak při nesprávné „životosprávě“ lze skončit předčasně – třeba i miniaturkou… 🙂
Kandidát na… srdeční příhodu! Madam Statika (materie, hmota) se o bílého krále stará vzorně, ale přece jen: v zahájení by mělo Jeho Veličenstvo „trochu“ více dbát o své zdraví 😊 .
Pojďme však dál.
V pozici diagramu bílý právě dobral věž na b1. Caruanova příprava dopadla na velmi úrodnou půdu! Minimálně z praktického pohledu totiž nereagoval černý nejpřesněji.
Tu už začíná být zřetelnější, o co bílý usiluje. Náskok ve vývinu může přetavit v iniciativu (kdo ví, možná někdy i centrálním průlomem d5), anebo jednoduše dobrat pěšce c4 a znovu si tak naklonit přízeň Statiky. V takovém případě by pěšci dámského křídla c7 a a7 mohli právem propadnout panice.
Formálně se sice pozice stále nachází v rovnováze, avšak v praktické hře je výrazně přirozenější a jednodušší hledat plány i konkrétní tahy za bílého. Podle mého názoru zvolil Fabiano v partii proti vedoucímu hráči turnaje mimořádně přesvědčivou strategii.
Při přehrávání a studiu současných partií – nejen elitních velmistrů – stále častěji nabývám dojmu, že s hodnoticími znaky, jak je před více než půl stoletím formulovali jugoslávští mistři a velmistři, se budeme muset v jejich tradiční podobě postupně rozloučit. Nelze totiž přehlížet zjevnou dvojkolejnost.
Co tím mám na mysli? Především je nutné nadále respektovat objektivní hodnoticí kritéria (v naší pozici skutečně vznikla plná rovnováha). Současně je však čím dál zřejmější, že rozhodující roli sehrávají faktory psychologické – lidské. Bílému se tato pozice zkrátka hraje snáze.
Pro ilustraci uveďme jednodušší příklad: objektivně vyrovnanou věžovou koncovku „čtyři na tři“. Anebo – abychom nechodili daleko – koncovku z partie Sindarov vs. Giri ze 7. kola. Jak vlastně označit teoretickou remízu v takové pozici? Lze jí sice přiřadit korektní objektivní znak rovnováhy, avšak v praktické hře se často bojuje na dva výsledky.
Tuto dichotomii by jistě bylo možné odstranit, obávám se však, že současná doba tomu příliš nepřeje. Ve skutečnosti to ostatně řadu šachistů ani příliš nezajímá.
Postupně tak narůstá skupina specialistů, kteří – slovy Marka Dvoreckého – „živí svoji rodinu“ vyhledáváním pozic formálně rovných, avšak pro soupeře krajně nepříjemných. V praxi pak bývají obtížné a často až protivné – poeticky řečeno „těhotné blížícími se chybami“.
Po Caruanově rozmáchlém 31.g4
se mnohým zdálo, že by mohl z koncovky něco vytěžit. Od této chvíle však Javokhirova obrana (protihra) připomínala dokonalý koncert! Možná to na sobě mnozí přítomní supervelmistři nedávali znát, ale jsem přesvědčený, že ve skrytu duše museli – a to ještě minimálně – uznat, že způsob, jakým černý s pozicí naložil, by je samotné zřejmě vůbec nenapadl!
Následovalo
31…h5!! 32.gxh5+ Kh6.
Z neprostupné zdi pěšců královského křídla a samozřejmě pěšce e2 vzniklo náhle jakési řešeto. Ve vhodný moment je černý král připraven vydat se po oslabených polích mezi vyděšené pěšce a pěkně je začít jednoho po druhém konzumovat.
Pokud by takovému průběhu chtěl bílý bránit, potom by musel instruovat svoji nejsilnější figuru, aby zůstala na sedmé řadě, upírajíc mlsný pohled na pěšce g7. Proti takovému rozkazu by se však věž naopak mohla i ohradit: „Tak to mě tedy rovnou naklonujte! Jak se asi tak mám postarat o hrdinného pěšce a2, vychovat z něho důstojníka a dovést jej na osmou řadu, když musím trčet sama na sedmé?“ 🙂 .
Posuňme se ještě dál. Po jediném 38…Va7
získal Sindarov žádoucí protihru a přesnou hrou nakonec remízy dobyl! Připomínal mi skutečně maturanta, který u zkoušky dospělosti narazil na krutého a záludného examinátora. I ten však nakonec musel uznat, že žáka musí… nu, „tentokrát ze svých spárů pustit“!
Jak bývá snad dobrým zvykem mých článků – a pokud je to možné –, předkládám čtenářům nejprve zkrácený záznam partie.
Nu, a Sindarovův rozbor partie ve studiu FIDE Chess jistě též stojí za zhlédnutí!
Protože šlo o klíčovou partii, bylo jistě zajímavé porovnat názory obou aktérů na to, co se vlastně v partii dělo!
Na závěr partiových ukázek: těm čtenářům, kteří by se chtěli něco přiučit z teorie otevřeného katalánského dámského gambitu, vřele doporučuji zhlédnout video Sergeje Makaryčeva!
Tajemství Romana Vidoniaka
S blížícím se koncem turnaje, kdy začínalo být zřejmé, že k žádnému velkému dramatu už nedojde, se druhou nejdůležitější osobou na Kypru stal Sindarovův trenér Roman Vidoniak.
První krátký rozhovor proběhl ihned poté, co se Javokhirovo vítězství stalo i „matematicky nezpochybnitelným“.
Nejen pro řadu čtenářů, ale dokonce i pro mnohé profesionály, trenéry či analytiky – ke kterým se počítám i já – toto jméno příliš neznamenalo. Zaslechl jsem sice, že pracuje v Německu, vychoval několik tamních velmistrů, a vybavila se mi i informace, že na počátku loňského roku převzal pod své vedení Sindarova.
Nevěděl jsem nic nejen o jeho „revolučních metodách“ 😊, ale ani o tom, že by jej něco výrazněji odlišovalo od pracovních postupů jiných trenérů.
Nu, přísně vzato se totiž tyto metody zase až tolik neodlišují. Tedy alespoň doufám, že ne ve srovnání s těmi nejúspěšnějšími. Já sám jsem vyrostl na knihách Marka Dvoreckého a podle jeho modelů jsem se – samozřejmě s jistou nutnou modifikací – snažil pracovat.
Prvním základem je kartotéka tematicky řazených pozic. Tu dnes samozřejmě nahrazují databáze. Neznám kvalitního trenéra, který by neměl vlastní databáze pozic k nejrůznějším tématům.
Dalším základním pravidlem je rozdělení svěřenců do kategorií. Já osobně jsem vždy pracoval se třemi stupni. Samotné členění je samozřejmě na každém trenérovi, ale v České republice mám za to, že se dětské a mládežnické skupiny nejčastěji dělí právě do tří kategorií (nejde jen o to, že podobně postupuje i KM šachového svazu).
Moje „vylepšení“ spočívalo nanejvýš v tomto: aby bylo možné nového příchozího správně zařadit, používal jsem tzv. metodu etalonu. Etalon neboli měrka představoval typického zástupce dané výkonnostní skupiny. Většinou šlo o šachistu, který byl ve všech směrech průměrný a nijak zvlášť pracovitý. Zůstával tedy relativně dlouho ve stejné skupině…
Když se tedy v rozhovoru níže Roman Vidoniak svěřuje, že tato dvě pravidla jsou pro něho zásadní, neobjevuje bicykl! Profesionálové se nad podobným zdůrazněním mohou nanejvýš pousmát.
A nyní přichází největší perla rozhovoru: „Pracujeme zásadně bez počítačů!“ tvrdí Vidoniak. Tedy, chtěl bych na vlastní oči vidět kvalifikovaného trenéra, který se svými svěřenci trénuje se zapnutými enginy 🙂
Jak říkal položertem můj trenér Štefan Gross (v jiné souvislosti): „Tomu by měli odebrat trenérské oprávnění!“
Dnes je asi možné opravdu všechno, ale snad i toho – s prominutím, vážení čtenáři – nejomezenějšího trenéra na světě by mohlo napadnout, že trénink v podobě zadávání otázek směrem ke svěřenci musí simulovat situaci v partii. Pokud tedy svěřence nevedeme rovnou k podvádění 🙂 , potom musí i on během tréninku přemýšlet bez motorů.
Možná však už některé mladé trenéry či rádoby trenéry všech generací přeceňuji?!
Jeden z mých prvních svěřenců – před rokem předčasně tragicky zesnulý velmistr Petr Neuman, který se kolem čtyřicítky vrhl na trenérskou dráhu, mi popisoval práci jednoho šachového trenéra: první zahájení, které tento „trenér“ začal učit své asi desetileté svěřence černými bylo 1.e4 Jf6 2.e5 Jg8…
Anebo je opravdu „už vše jinak?“ Filmy někdy nabízejí alternativní verze, dovolím si zde něco podobného:
Učíme se znovu myslet!
Bez nadsázky vystihuje situaci, ke které se, žel, zřejmě kvapem blížíme, geniální povídka Isaaca Asimova The Feeling of Power. V České republice, a předtím v ČSSR, vyšla pod názvy Pocit moci či Pocit síly. Lidé v této povídce degradovali na takovou úroveň, že „zapomněli“ nejen násobilku, ale bez kalkulačky neučinili ani krok.
Tajemství Vidoniakova úspěchu proto netkví v samotném systému tréninků: šest hodnotících stupňů, sedmnáct okruhů testů, vzájemná spolupráce supervelmistrů… Klíčem je práce bez počítače!
Tedy proveďme jakési resumé: Učíme se znovu myslet? Anebo je Vidoniakova poznámka jen banalitou, protože „to přece každý ví“?
Jiný zásadní problém spočívá v tom, kdy vlastně engin zapnout. Pokud Vidoniak tvrdí, že během celého přibližně 14denního soustředění není používán počítač, potom buď nemluví úplnou pravdu, anebo se například vůbec nezaobírají finální přípravou repertoáru zahájení. Je přece nejen zřejmé, ale přímo nad slunce jasné, že nejpozději na konci celého výzkumu variant musí dojít k počítačové kontrole…
Poznámka: Přes všechen respekt k trenéru Vidoniakovi si nemyslím, že by se mohl považovat za specialistu některého konkrétního zahájení nebo systému. Tedy za odborníka, který zná nejnovější výzkumy, zákoutí a trendy toho kterého systému. Na to si dnes špičkoví hráči najímají specialisty. Jako příklad uvedu zápas Carlsen vs. Nepomnjaščij (Dubaj 2021). Carlsen si tehdy najal Daniila Dubova jako specialistu na katalánský dámský gambit…
Níže nabízím ke zhlédnutí celý přibližně čtyřicetiminutový rozhovor, v němž dnes již slavného trenéra zpovídá – kdo jiný než hlavní tvář ChessBase India – Sagar Shah.
40 000 pozic a jedna otázka
personifikovaná databáze 40 000 ukázek; nejen v češtině je databáze rodu ženského 🙂
A nyní se dostáváme k tomu hlavnímu. Zmiňoval jsem se o tom již na konci předchozí části článku: Myslíte si, vážení kolegové, že je možné během přibližně patnácti let vytvořit databázi testů obsahující 40 000 (sic!) korektních, prověřených a tedy v řešení bezchybných ukázek? Měly by se vztahovat k nejrůznějším strategickým i taktickým tématům a samozřejmě také k technice propočtu…
Doslova říká, že ve svém tréninkovém systému rozděluje velmistrovské dovednosti do přibližně sedmnácti oblastí. Pro každou z nich má tisíce speciálně vybraných či vytvořených testovacích pozic; celkově tedy mluví zhruba o 40 000 úlohách a pozicích, které používá k diagnostice a rozvoji konkrétních šachových dovedností.
Roman Vidoniak začal působit jako profesionální trenér někdy okolo roku 2011 (viz výše uvedený AI zpracovaný životopis; tento údaj ostatně potvrzuje i sám trenér ve svých rozhovorech). Číslo 40 000 zpracovaných testovacích pozic mi však připadá poněkud nadsazené — alespoň za předpokladu, že jde o bezchybně zpracované testy, které prošly opakovanou kontrolou a revizí s využitím stále silnějších analytických schopností moderních enginů.
Malé matematické cvičení nám totiž odhalí, že by za posledních patnáct let musel denně vytvořit, zpracovat či u převzatých materiálů zásadně upravit více než sedm pozic. Teoreticky to samozřejmě nemožné není, profesionální trenér však dobře ví, kolik práce stojí nejen samotná tvorba podobných databází, ale především jejich dlouhodobé udržování v opravdu funkčním a aktuálním stavu.
Osobně jsem postupoval tak, že ještě před zadáním konkrétního testu svým vyspělejším svěřencům (FM, IM) jsem si jej znovu ověřil a zkontroloval. Zda je ovšem něco podobného možné v systému krátkých čtrnáctidenních soustředění, si už nejsem zcela jist.
Jinými slovy: rozhovory s dnes již velmi známým trenérem jsou určeny spíše širšímu publiku. Už fakt, že snad v každém z nich neopomene zmínit blížící se vydání své první knihy, napovídá, že nejde pouze o prezentaci tréninkových metod, ale i o přirozenou snahu připravit půdu pro její budoucí vydání a co největší čtenářský zájem.
A právě zde může sehrát významnou roli současná popularita jeho jména. Úspěch Javokhira Sindarova na vrcholných turnajích, stejně jako rozhovory a videa publikovaná například na platformě ChessBase India, přivedly Romana Vidoniaka do centra pozornosti šachové veřejnosti. Pokud tedy jeho kniha skutečně vyjde, může se díky této mediální vlně dostat k výrazně širšímu publiku, než bývá u podobně specializovaných šachových publikací obvyklé.
Nu ale: svou chvíli slávy si užili například G. Gajewski po Gukeshově triumfu nebo Michail Kobalija po úspěchu Volodara Murzina na MS v rapid šachu 2024. Nyní tedy popřejme úspěch a podobnou pozornost i skvělému Romanu Vidoniakovi.
Mimo samotné hráče se stal ke konci turnaje hlavní atrakcí Sindarovův trenér Roman Vidoniak. Připravovaná kniha, o jejímž zrodu se trenér nezapomněl zmínit v každém rozhovoru, může tak – kdo ví – pojmout i stotisícový náklad. Na fotografii je ještě se svou další svěřenkyní Bibisarou Assaubajevou, která – ač v dramatickém závěru neuspěla – přesto uhrála skvělý výsledek.
Gukesh má Paddyho, Sindarov Madaminova
Ti z čtenářů, kteří sledují alespoň občas přímé přenosy či záznamy partií z Kypru, nemohli přehlédnout ještě jednu osobu: Sindarovova blízkého přítele, mladého velmistra Mukhiddina Madaminova. To je právě onen mladík, který pomohl Sindarovovi vyhrát Světový pohár a nyní ho znovu doprovázel k partiím.
Nemyslím si, že jde pouze o psychologickou podporu, „dělání“ dobré nálady či vytváření uvolněné atmosféry. Madaminov je i silný velmistr, takže možná právě on může být specialistou na některé systémy, které Sindarov na turnaji rozehrával, a podílet se i na perfektní přípravě (aniž bychom zapomínali, že supervelmistři mají celé týmy… a někteří specialisté navíc samozřejmě ani nemusí být fyzicky přítomní).
Nevzpomenout v článku Madaminova by tedy bylo stejnou chybou jako vynechat rozhovor i s tímto sympatickým a usměvavým mladíkem!
Sindarovův sekundant a věkově blízký přítel, velmistr Mukhiddin Madaminov, a trenér Roman Vidoniak při uzbecké státní hymně. Není krásnějšího pocitu než vidět svého přítele a svěřence na stupni nejvyšším!
Vyslyšel Gukesh moji radu?
V době, kdy dopisuji tento článek, skončil v Polsku rapid a blic, kde se střetli i oba budoucí soupeři v zápase o šachovou korunu.
Domnívám se, že Gukesh byl nakonec raději, že se v zápase utká se Sindarovem, a nikoli s Caruanou. (Posuzovat poměr „rád–nerad“ u Anishe Giriho se však opravdu netroufám.)
Mnohem důležitější zpráva však probleskla před několika týdny. „Konečně!“ řekl jsem si, když jsem si ji přečetl – a následně mi ji potvrdilo i video. Gukesh opustil myšlenku účastnit se letošní série Grand Chess Tour. V následujících přibližně sedmi měsících, které zbývají do nejdůležitějšího zápasu roku, omezí své turnajové starty a bude intenzivně trénovat.
Tedy to, co jsem považoval za nutné a co jsem ve svých článcích zmiňoval jistě nejednou, se nakonec stalo skutečností. V Gukeshově hře je totiž stále dost slabých míst, takže je podle mého názoru třeba turnajovou činnost výrazně omezit. Být po mém, sehrál bych do zářijové olympiády možná jediný turnaj, po olympijské bitvě – jak ostatně hráči tohoto typu často činí – jeden vysloveně tréninkový podnik a poté bych se už plně soustředil na obhajobu titulu.
Matrix chybuje či úmyslně rozvolňuje?
Jako malý klouček a začínající závodní šachista jsem v roce 1972 doslova hltal blížící se zápas o šachovou korunu mezi mistrem světa Borisem Spasským a Robertem Fischerem. A tak si dodnes – slovo od slova – pamatuji kousek věty z komentáře, který vyšel v běžném tisku: „Boris Spasskij je ve svých 35 letech na vrcholu svých tvůrčích sil.“ Onoho vrcholu kolem 35. roku věku ovšem dosahovali velmistři i mnohem později! Stačí se podívat na výsledky. A dnes?...
Na konci roku se v boji o nejvyšší titul střetnou poprvé v dlouhé historii dva dvacetiletí mladíci – junioři.
Po rozkliknutí vidíme, že juniorská mistrovství měla kdysi obrovskou prestiž a vyhráli je dokonce čtyři budoucí mistři světa: Spasskij, Karpov, Kasparov a Anand. Zároveň však vidíme, jak význam tohoto turnaje v posledních letech postupně upadá.
V normálním, nepoškozeném Matrixu by se tedy naši dva mladíci měli (skoro) setkat právě na takovém turnaji…
Jenže skutečnost, že se něco podivného děje zdaleka nejen v šachu, můžeme pozorovat opakovaně – prakticky každý den. A pokud nás zcela nepohltí běžné starosti a sudičky nám nadělily alespoň trochu potřebného IQ (ostatně proč jinak číst právě tyto stránky), patrně o tom i přemýšlíme.
Přesto doufám, že se zápasu Gukesh vs. Sindarov dočkáme, budeme svědky úžasného souboje a že se svět do té doby nezblázní definitivně!
V CB přehrávači níže jsou jako obvykle k dispozici všechny ukázky.
