Kolikrát se vám v turnajové praxi objevila na šachovnici koncovka věže a střelce proti věži? Ať už jste chtěli vyhrát nebo bránili remízu? Mně osobně ani jednou, a pokud si dobře vzpomínám, ani v tisících a tisících blickách! Můj malý průzkum mezi známými navíc ukázal, že většina na tom není jinak. Ale proč toto zmiňuji? Ne, nemám v úmyslu teoretickou koncovku v tomto příspěvku nějak zásadně do hloubky pitvat, přestože teoretickým základům a poučkám, stejně jako praktickým ukázkám se vyhnout nelze. Rád bych se totiž čtenáře prvotně zeptal na něco jiného.
Od 13. do 27. 6. – tedy v rozmezí 14 dnů - se sympatický supervelmistr Nodirbek Abdusattorov setkal s koncovkou hned 3x v intervalu 33 sehraných partií! Může být tohle náhoda? A pokud na ně ještě věříte, potom jaká je podle vás pravděpodobnost takového jevu?
Korektní výpočet pravděpodobnosti by představoval extrémně složitou práci, a to ještě bez záruky pravdivého výsledku. Přesto mně to nedalo a svůj dotaz jsem zadal umělé inteligenci.
Po počátečních typických nedorozuměních dospěla AI k následujícímu závěru:
„Toto není náhoda – jde buď o záměr, nebo velmi výraznou anomálii.“
„Nu ano, anomálie. Není jich ale v poslední době nějak moc?“ říkám si.
Jistěže některé čtenáře o tom, že realita není realitou nepřesvědčím, ale zcela jistě se mnou budou souhlasit. Teoretickou koncovku Věž a Střelec proti Věži je dobré znát, i když Matrix asi nezařídí, aby se vám v následujících 33 partiích také objevila na šachovnici hned 3x…
Nodirbekovy koncovky
Podívejme se nyní na ony tři události pěkně popořádku: Abdusattorov,N vs. Anand,V rapid Londýn, 13. 6. 2025
Jakubbojev,N vs. Abdusattorov,N Taškent, 24. 6. 2025
Abdusattorov,N vs. Praggnanandhaa,R blitz Taškent 27. 6. 2025
V první partii se Abdusattorov – jak uvidíme později – bránil velmi přesně, ponejvíce tzv. metodou klíčových polí. Doporučuji čtenáři už nyní sledovat způsob jeho hry pozorně. Vyspělejší a zkušenější šachisté myslím přijdou sami na to, proč jsem pro tuto metodu, kterou ovšem různí autoři nazývají různě, nazval právě takto. Tedy lépe řečeno: proč jsem přijal slovník sovětského šachového mistra a kandidáta pedagogických věd Jakova Gerasimoviče Rochlina z poloviny 80. let minulého století.
Nevím jak si vysvětlit, že jeden z nejsilnějších šachistů světa neví, kterak reklamovat remízu 50 tahů. Možná není sám, a tak jsem níže vložil i video závěru partie. Exmistr světa a místopředseda FIDE v jedné osobě se jistě náramně bavil… 🙂
Čas od času se stane, že i nejlepší šachisté koncovku V+S x V prohrají! Na druhém diagramu, v partii Jakubbojev vs. Abdusattorov vidíme, že černý nejenže disponuje jediným možným tahem, ale jeho král je nepříjemně tísněn na kraji šachovnice. Jde o tzv. Lolliho pozici, kterou tento italský šachista rozebíral již v roce 1763 (sic). Pozice je teoreticky remízová, ale v praxi je mimořádně obtížné ji bránit. Zatímco běžné pozice ‚nanejvýše‘ k situaci zatlačení krále slabší strany dospějí po třeba až po 25 tazích, zde musí černý nacházet často jediné tahy (nebo třeba volit jen ze dvou správných) po velmi dlouhou dobu. A tak se i stalo! Ač jde o jedinou vážnou partii z 3 ukázek, Abdusattorov se nakonec zmýlil a koncovku prohrál!
Video analýzu nabízím ve dvou verzích – anglické (vlastní koncovka vzniká v čase videa asi 13.15 minuty) a ruské (14.35)
Prohra této partie v 6. kole na jedné straně vlastně znamenala, že Nodirbek nakonec turnaj v Taškentu nevyhrál, ale pokud by nešťastné 129…Vc2?? nezahrál, nedošlo by ani k trojnásobnému výskytu koncovky!
Poslední partie, která k ní přivedla, se totiž hrála až v blic tiebreaku. Nodirbek se zde svým způsobem pomstil, přesto mu však první místo v turnaji uniklo!
Vnímaví čtenáři – diváci si zajisté všimli, že nervy obou mladíků byly vypjaté do takové míry, že bílý dokonce přehlédl jednotahový mat! Nu, a jakoby tomu osud chtěl: i tu měl černý nepříjemně zaklesnutého krále na sloupci h.
Rozbory všech tří koncovek najde čtenář samozřejmě i v přehrávačích níže. Aby měl ovšem rozbor nějaký smysl, je nutné se naučit alespoň nezbytné základy této teoretické koncovky!
Teoretickou část jsem rozdělil do tří kapitol. V první se seznámíme zejména se základní a vpravdě historickou pozicí koncovky Věže a Střelce proti Věži.
V druhé a třetí kapitole se potom zaměříme na dvě hlavní známé metody obrany. Rovnou napíšu, že zatímco počítač nám díky tabulkám ihned sdělí výsledek, nemůže nás nikdy naučit metody! Nepomůže v případě, když chceme koncovku vyhrát, ani jestliže se ocitneme v roli bránící se strany! Zatímco ovšem i šachista s ratingem okolo 2000 dokáže po chvíli uvažování pozici silnější strany plánovitě zesilovat a naladit souhru všech 3 kamenů (například velmi brzy přijde nato, že střelce je nutné využít coby štít proti šachům nepřátelské věže), neplánovitá obrana vede rovnou do pekel!
Kam až sahala Philidorova genialita?
François-André Danican Philidor (7. 9. 1726 – 31. 8. 1795) zaujal možná coby hudební skladatel taktéž významné místo v historii, avšak jeho vklad do šachové pokladnice je neocenitelný. Dokonce bych ho neváhal nazvat šachovým da Vincim! O jeho objevy a poučky ve všech fázích šachové partie se opíráme dodnes.
Byl to zřejmě právě Philidor, kdo se jako první zabýval seriózněji i koncovkou Věž a Střelec proti Věži. Ve svém díle Analýza šachové hry (1749) uvádí tuto pozici.
Pozice diagramu má dodnes mimořádný význam. Bílý na tahu zde vyhrává (černý ještě remizuje), tedy silnější strana se v partii finálně snaží dobýt této nebo blízké pozice, bránící se hráč se jí musí naopak vystříhat! Po 1.Vf8+ Ve8 vyhrává nejrychleji 2.Vf7! (s ideou 3.Va7)
, po čemž klade na bílého největší nároky obrana 2…Ve2! Rovnou si řekněme, že pokud slabší strana Philidorovu analýzu zná, ale zde bílý nikoli, v omezeném čase bývá krajně obtížné asi 15 tahovou výhru, která se opírá o vynucené manévry, najít! Philidorův rozbor by tedy měli znát i všichni výkonnostní šachisté, ale co víc? Čas od času se k ní vracet!
Do přehrávače níže jsem umístil dvě ukázky postupu výhry. Podíleli se na nich různí autoři a snažil jsem se je navíc doplnit i dalšími didaktickými komentáři.
Nemohu si odpustit následující poznámku: Opravdu bych chtěl na vlastní oči (tedy nyní, v první čtvrtině či třetině 21. století) poznat 22 či 23letého mladíka, který by dokázal vlastní hlavou vytvořit celý rozbor!
Čtenáři, kteří mají raději videa, mohou Philidorův rozbor zhlédnout v ruském jazyce zde.
Stála neznalost Philidora Caruanu postup?
Koncovka V+SxV včetně Philidorovy pozice se dokonce vyskytla v předposledním kole turnaje kandidátů MS v roce 2016 mezi elitními velmistry Caruanou a Svidlerem. Petr Svidler se dlouho úspěšně bránil, hrubé chyby se však přesto nevyvaroval! Fabiano tedy posléze obdržel dáreček v podobě Philidorovy pozice. Pokud by znal přesný rozbor nejrychlejší cesty k výhře, celý turnaj kandidátů mohl skončit jinak! Jenomže Caruanu posléze již netlačil jen čas na hodinách, ale i pravidlo 50 tahů. Na konci tak mohla vzniknout (komická či tragická, vyberte si) situace, kdy černý reklamuje remízu jen pár tahů před vynuceným matem.
Podívejme se nejprve na video. Jde o popartiovou tiskovou konferenci obou účastníků (čas cca 15.30). Svidler zde neztrácí svůj obvyklý humor. Philidorovu pozici samozřejmě zná, ale prý mu vadilo, že se neodehrává na 8. řadě, ale sloupci a, tedy je o 90° pootočena 🙂 .
Celý průběh koncovky včetně předchozího boje, který k ní přivedl, si může čtenář přehrát i níže; jak s mými poznámkami, tak i glosami tehdy ještě budoucího GM Pavla Šimáčka.
Způsoby obrany a teoretické spory
Nejhorší, co může slabší strana v koncovce učinit, je hrát neplánovitě a nanejvýše se tak snažit ohlídat, aby nespadla do Philidorovy pozice. To je ve skutečnosti skoro jistá cesta k záhubě. Pravda, světový šach všech epoch znal a zná talenty, kteří – domnívám se – žádné způsoby obrany znát nemusí. Oni prostě cítí, který postup do té které pozice patří. Mezi takové génie patří zcela jistě Magnus Carlsen (níže si budeme moci přehrát jednu ukázku z jeho skoro dětských let). Jednou jsem viděl bránit pozici geniálního gruzínského šachistu Baadura Jobavu. Seděl u stolku tak nějak bokem, díval se do dáli a po protivníkově tahu jen na pozici mrkl a během nejdéle pár sekund zatáhl…
Konec konců, pokud si takové koncovky extrémně nadaných hráčů přehrajeme, zjistíme, že se brání přesně podle oněch dvou základních receptů, které teorie nejčastěji uvádí!
Další zajímavý spor se možná dodnes odehrává okolo následující otázky: „Může silnější strana zatlačit nepřátelského krále na okraj šachovnice (myšleno poslední či první řadu nebo krajní sloupce) i v případě, že ta se brání nejlepším možným způsobem?“
Například Luděk Pachman i výše zmíněný Jakov Rochlin se domnívali, že toto možné není. Sám Luděk Pachman dokonce ve své knize uvádí diagram, který má jeho tvrzení podpořit (rovnou však napíšu, že mě nepřesvědčil). Moderními metodami – tedy za pomoci tabulek – je toto také těžké prokázat či vyvrátit, protože jak již víme, vstup krále na 8. řadu ještě automaticky neznamená prohru a systém vám většinou nabídne více ne-li mnoho cest k remíze.
Můj názor vypozorovaný z množství ukázek je tedy ten, že silnější strana krále na okraj šachovnice sice povinně zatlačí, ale nikoli na delší dobu.
Praktik či logicky uvažující šachista navíc asi poměrně rychle vznese vážnou námitku: „A jaký praktický význam mají vlastně tyto úvahy či spory? Vždyť král slabší strany se může ocitnout na kraji šachovnice už v momentu vzniku naší koncovky, jako jsme viděli výše třeba v Abdusattorovově partii!“
Cochranova obranná metoda
John Cochrane (1798 – 2. března 1878)
Při vyslovení jména tohoto skotského mistra se znalejším hráčům, kteří neopovrhují knihami, nejspíše vybaví slavný gambit v ruské hře: 1.e4 e5 2.Jf3 Jf6 3.Jxe5 d6 4.Jxf7 Kxf7
s nímž se jistě mnozí dostatečně vyblbnou v blicu či bulletu.
V partii Džindžichašvili,R vs. Torre,E 1984 použil filipínský velmistr k obraně Cochranovu metodu.
V pozici levého diagramu následovalo 104…Va5+ a logickém 105.Sd5 teprve přichází na scénu vlastní obranná metoda. Ta se vám možná milí čtenáři bude zpočátku zdát podivná nebo paradoxní. Následovalo totiž 105…Kh5!
(podotýkám, že tu remizuje celá řada jiných tahů). Drzé zírání krále z očí do očí je totiž jak uvidíme v řadě případů profylaxí.
V partii Budnikov,A vs. Novik,M 1991 hrál bílý 98.Vg1+
Dovolím si zadat malý test:
1/ Kam byste ustoupili černým králem? 2/ Kam byste neustoupili černým králem?
V následujícím videu si můžeme nejprve zopakovat Philidorovu analýzu a v čase cca 7.13 nás potom autor seznámí s Cochranovou metodou.
Rochlinova obrana klíčových polí
Nejen podle mého názoru, vypozorovaného i v praxi, je tato metoda spolehlivější, a není tolik náchylná k možným omylům. Konec konců v praxi silných hráčů se nikoli zřídka setkáváme s kombinací obou metod, tedy pružnému přecházení od Cochranovy obrany k této.
O co jde? Podívejme se na diagramy.
Všechny 4 pozice vznikly samozřejmě v jedné partii. Černý se snaží své figury udržet u sebe ob jedno pole na vertikále či horizontále. Vidíme, že slabší strana dokonce ani nebere v potaz často nepříjemnou situaci opozice. Je dobré mít na paměti: pokud věží či králem opustíme klíčová (chcete-li uzlová) pole obrany, mějme propočítánu krátkou variantu s návratem k tomuto ideálu.
Pozice dalších 2 diagramů zachycuje využití metody klíčových polí obrany, pokud bílý vlastní naopak bělopolného střelce. Diagramy vznikly též z jedné partie. Zatímco na levém diagramu vidíme nám již známou situaci, na pravém se již bílému podařilo zahnat protivníka na předposlední horizontálu. K této situaci dojde vždy, pokud silnější strana hraje elementárně gramotně. Ostatně někteří autoři Rochlinovu obrannou metodu ve svých dílech označují jako metodu obrany sedmé či předposlední řady. To podle mého mínění není didakticky úplně přesné. Metodu je možné (a dobré!) užívat třeba i v centru šachovnice, tedy nikoli zřídka i na počátku celého 50 tahového procesu.
K obranné metodě klíčových polí neodmyslitelně patří následující malá taktika!
Domnívám se, že při přesné hře bílý vynutí situaci levého diagramu nebo samozřejmě obdobnou. Tu často remizuje pouze patová kombinace Ve2+!
Jak jinak začít praktickou část než ukázkou nejpovolanějšího, 16. mistra světa Magnuse Carlsena. Podívejme se nejprve na video s hudební vložkou (tu doporučuji vypnout). Koncovka a tedy i Magnusem užitá metoda obrany klíčových polí se potom ve videu objeví v čase 14.11 minuty.
Brilatní technika obrany zasluhuje samozřejmě hlubší studium. V přehrávači níže může čtenář znovu vidět nejen Carlsenovu obranu předmětné koncovky, ale i kterak se vlastně na desce vyskytla.
Do přehrávače níže jsem vložil jednak jakýsi klon předchozí partie, současně zde ale čtenář najde několik teoretických ukázek Rochlovy metody klíčových polí.
Výuková videa
Na internetu lze nalézt nepřeberné množství více méně kvalitních videí zabývajích se metodami obrany a samozřejmě mnohokráte i demonstrujících základní Philidorovu pozici. Pro čtenáře, kteří dávají přednost této formě vstřebávání znalostí, jsem vybral tři.
První z nich, musím říci, že kvalitní, je v ruském jazyce a pochází od Olega Solomachy. Druhý přehled, pro změnu v angličtině, pochází od GM Jesseho Kraaie. A konečně třetí video je jakýmsi dlouhým představením jak vlastní praxe, tak i zkušeností českého šachisty Jana Sikory. Přes řadu zajímavostí, které autor uvádí, doporučuji brát jeho metodiku výkladu s jistou rezervou.
Rozbor Nodirbekových anomálních koncovek
Nyní, když máme dostatek alespoň základních znalostí této koncovky, můžeme tedy přistoupit k podrobnějšímu rozboru všech tří koncovek, které se – připomenu – vyskytly v praxi jednoho nejsilnějších šachistů světa v průběhu 14 dnů, intervalu 33 partií!
Zatímco v první z nich se Nodirbek většinou bránil metodou Rochlinových klíčových polí, druhé dvě ukázky se výrazně liší. Černý král je v obou případech přišpendlen k sloupci ‚h‘!
Připomenu, že diagram vlevo pochází z partie Jakubbojev vs. Abdusattorov. Druhý diagram potom představuje pozici rozboru italského šachisty Giambattisty Lolliho z roku 1763!
Přečtěme si, co píší autoři Jurij Balašov a Eduard Prandstetter ve své knize Šachové koncovky (1991): "Při postavení králů na tomto sloupci vynutit výhru nelze, byť obrana je velmi obtížná."
V průběhu rozboru potom v analogické pozici dodávají (parafráze): "Pro manévry vedoucí k výhře, na rozdíl od Philidorovy pozice, nemá bílý dostatek prostoru na kratší straně od krále."
V takových případech je tedy obrana mnohem obtížnější. Nejde totiž o to najít jeden či dva neočividné jediné tahy, ale často celou sérii. Pravděpodobnost chyby tak výrazně vzrůstá a s nedostatkem času na hodinách drtivá většina i velmi silných šachistů nakonec podlehne.
Naučit se metody obrany v pozicích blízkých Philidorově, ale ještě remízových, je samozřejmě možné, ale zde ani v kratších videích na toto prostě není dostatek prostoru či času.
Hlubokou pravdu má ve skvělé úvaze velmistr Tomáš Polák, když v závěru jedné ze svých prací píše – shrnuje:
Capablancova simultánka a slavné „Look in the Books!“
V roce 1935 navštívil exmistr světa Capablanca opět Československo. Tentokrát sehrál, spolu s tehdy mladým Salo Flohrem, simultánku proti 35 šachistům. Šlo tedy mimo jiné o jakýsi generační souboj. O dvacet let mladší a rychle progredující Flohr (*21. 11. 1908) zastupoval mladou generaci (pamětníci vědí, že pokud by šachový život nepřerušila II. světová válka, možná by i došlo k zápasu Alechin vs. Flohr), 47letý Capa naproti tomu zkušenost.
Ostatně podrobnosti lze najít v ofoceném dobovém novinovém sloupku níže, jenž mně (coby odpověď na můj dotaz) před lety laskavě poslal pan Jan Kalendovský.
Proč se zmiňuji o této historické události? V partii Capablanca vs. Zíta totiž po dlouhém boji vznikla naše koncovka. Capablanca samozřejmě 🙂 vládl věží a střelcem. Dle dobových informací mu v průběhu partie nabídl Zíta 2x remízu, Capa pochopitelně odmítl. Byla již pokročilá noční hodina, když exmistr světa koncovku vyhrál.
Budoucí český reprezentant František Zíta (nejen podle mého názoru šlo nejspíše právě o něho; *1909; například již o 4 roky později se stal členem našeho reprezentačního týmu, který se v Buenos Aires účastnil šachové olympiády!) měl chuť pozici rozebírat. Capa pravděpodobně nejprve krátce souhlasil, avšak poté – zřejmě si vědom pokročilé doby – spěšně odcházel, když mu Zíta chtěl ještě něco ukázat. A tehdy, na odchodu, zaznělo ono slavné „Look in the Books!“ (Podívejte se do knih!)
Mnohokrát jsem se svých již vyspělejších svěřenců tázal (a útočil tedy na jejich logické myšlení 🙂 ): „Jak to tedy Capablanca vlastně myslel? Podívejte se do knih! Vždyť v knihách se již mnohem dříve psávalo, že pozice je při přesné hře remis!“
Capa měl samozřejmě na mysli lapidárně řečeno toto: Měl byste se koncovku raději naučit, tedy ji nastudovat z knih. O nějaké urážce či jen opomíjené zdvořilosti nemůže být podle mne tedy řeč.
Při přípravě tohoto článku mně to tedy nedalo a dotaz jsem zadal umělé inteligenci. Po počáteční obvyklé pochvale 🙂 (možná máte milí čtenáři s AI stejnou zkušenost – „Výborná otázka…“ 🙂 ) moje zadání rozlouskla!
Otázka: V roce 1935 hrál v Praze simultánku exmistr světa J. R. Capablanca. V partii Capablanca vs. Zíta vznikla právě tato koncovka. Capablanca ale partii vyhrál. Zíta chtěl po partii Capablancovi ještě něco říci, ale ten již při odchodu údajně odvětil: „Look in the books.“ Na první pohled nedává jeho vyjádření smysl. Vždyť v té době bylo již známo, že koncovka je remis! Dokážeš vysvětlit proč tuto větu Capablanca vyslovil?
Odpověď AI: Tohle je nádherný historický detail - a ano, zdánlivě nelogická věta „Look in the books“ („Podívejte se do knih“), kterou Capablanca údajně řekl českému šachistovi Zítovi po simultánce v roce 1935 v Praze, má hlubší smysl, když ji zasadíme do kontextu Capablancovy osobnosti i tehdejšího stavu šachové teorie.
Kontext celé situace:
V simultánní partii Capablanca vs. Zíta vznikla koncovka věž a střelec proti věži, která je - jak víme dnes i tehdy - teoreticky remízová.
Capablanca ale partii vyhrál, protože Zíta neudržel přesnou obranu - což je v praxi velmi časté. Po partii se Zíta zřejmě chtěl Capablancy zeptat na něco ohledně obrany nebo možnosti remízy. Capablanca už ale odcházel a prý jen lakonicky odpověděl: „Look in the books.“
Jak to chápat?
- Nešlo o výmluvu ani nesmysl.
Capablanca touto větou nepopíral, že koncovka je teoreticky remízová. Naopak - byl si toho dobře vědom, protože sám koncovky dokonale ovládal a v mnoha případech právě remízové koncovky vyhrával díky chybám soupeře.
Capablanca byl mistrem techniky. Věděl, že remízové koncovky lze vyhrát, pokud soupeř nehraje naprosto přesně.
- „Podívejte se do knih“ = bylo to známo.
Je pravděpodobné, že Capablanca chtěl říct něco jako: „To, že je to remíza, je známo – najdete to v knihách. Ale vy jste ji stejně neudržel.“
Jinými slovy – nebylo na něm, aby situaci vysvětloval, protože:
- V knihách už byla zmíněna možnost remízy (např. Horwitz & Kling 1851).
- On jen využil soupeřovu nepřesnost, což není v rozporu s teorií.
- Capablanca a jeho styl:
Capablanca byl znám svou stručností, elegancí i jistou arogantní úsporností v projevu. Měl rád jednoduchost a často nebyl příliš trpělivý na diskuse po simultánkách. Věta „Look in the books“ tak zrcadlí jeho charakter - a možná i jemný sarkasmus.
Shrnutí:
- Věta „Look in the books“ měla znamenat: "To, že je koncovka remíza, se ví – ale vy jste ji nezahrál správně."
- Capablanca tím nepopíral teorii, ale spíš konstatoval fakt, že chybná obrana vede k prohře, i když by partie měla skončit remízou.
- V tehdejší době už bylo známo, že koncovka je remízová, ale praktická obrana byla těžká, zejména v simultánkách, kde hráč nemá čas.
Jak pan Kalendovský, tak nedávno AI, mě sdělili, že záznam partie se patrně nedochoval. Je to samozřejmě škoda, protože mně současně s odpovědí na můj dotaz, jak se to celé seběhlo a hlavně proč hovořil Capa anglicky, poslal i několik zápisů partií nejen z této simultánky.
Na závěr čtenářům předkládám podle mého jednu z nejlepších kratších prací. Pochází právě od sovětského mistra Jakova Gerasimoviče Rochlina. Článek byl uveřejněný v časopisu Šachmaty v SSSR 10/1984. Zabývá se obranou pozic metodou klíčových polí – autor používá název „uzlových polí“.
Vez+StrelecxVez-Rochlin Sachmaty v SSSR 1984
