K 105. výročí zápasu Capablanca–Lasker (Havana 1921): V oficiálních přehledech mistrů světa se dodnes setkáváme s tvrzením, že Emanuel Lasker vládl v letech 1894–1921, tedy plných 27 let. Toto číslo se opakuje s takovou samozřejmostí, až získalo status axiomu. Přesto jde při bližším pohledu o zjednodušení, ne-li přímo o faktický historický omyl. Na základě dobových dokumentů je totiž přesvědčivě doložené, že v roce 1920 Lasker titul mistra světa písemně složil ve prospěch Capablancy. Přijmeme-li tento akt jako legitimní, pak Laskerova vláda neskončila až v roce 1921 po prohraném zápase, nýbrž již o rok dříve – tedy po 26 letech.
Prolog: Brilantní psycholog – a mistr kalkulu
Emanuel Lasker: „Na šachovnici není důležité najít nejlepší tah, ale takový, který soupeř nedokáže vyvrátit.“
Tento citát nejenže charakterizuje povahu Laskera snad více než cokoli jiného. Osobně s ním hluboce nesouhlasím – jde proti mému přesvědčení i maximalistickému pojetí šachu. Jenže tu jde o něco úplně jiného!
Čtu-li správně mezi řádky, pak nám tento citát ukazuje, jak pevně Lasker na svém titulu lpěl! Proč by jinak musel Karl Schlechter v roce 1910 vyhrát zápas o celé dva body? A proč se Siegbert Tarrasch dočkal „svého zápasu“ až v roce 1908, tedy ve 46 letech, dávno za zenitem své výkonnosti?
Lasker si na svůj titul natolik zvykl, že by nejraději zůstal mistrem světa navždy. Jenže mazaný psycholog to s Capou neměl zdaleka tak snadné…
Jeden z nejuznávanějších historických šachových badatelů Edward Winter (více o něm píšu níže) cituje Laskerův dopis Capablancovi z června 1920, v němž výslovně uvádí: „I therefore resign the title of the world’s champion in your favor… You have earned the title… by your brilliant mastery.“ Tedy: „Proto se vzdávám titulu mistra světa ve váš prospěch… Tento titul jste si vydobyl svou brilantní šachovou silou.“
Tento dokument nelze snadno obejít. Nejde o neurčité gesto ani o pozdější interpretaci, nýbrž o přímý, explicitní projev vůle úřadujícího šampiona. Přesto se historická tradice přiklonila k jinému výkladu: Capablanca je většinou počítán jako mistr světa až od roku 1921, kdy Laskera porazil v Havaně. Tato „retrospektivní standardizace“ sice zjednodušuje chronologii, ale zároveň zastírá skutečnou složitost přechodného období let 1920–1921.
Emanuel Lasker v poupravené představě AI
Abdikace versus jmenování nástupce
Klíčem k pochopení celé situace je rozlišení dvou kroků, které Lasker učinil:
- Abdikace – tedy vzdání se titulu jako takového
- Jmenování nástupce – tedy pokus předat titul konkrétní osobě
První krok je z historického i logického hlediska bezproblémový. Úřadující mistr světa měl nepochybně právo titul složit. V tomto smyslu lze Laskerovo rozhodnutí přirovnat k moderním případům dobrovolné abdikace (např. Magnus Carlsen v roce 2022). Pokud by Lasker zůstal pouze u tohoto kroku, sotva by jeho rozhodnutí vyvolalo zásadní kontroverze. Nejen děti na školách a v kroužcích by se učily, že druhý mistr světa vládl mezi lety 1894 až 1926.
Druhý krok je však podstatně problematičtější. Lasker se nepokusil pouze „přestat být mistrem světa“; pokusil se zároveň určit, kdo jím má být. A právě zde narazil na odpor dobové šachové veřejnosti. Jak ukazuje Winter, tisk i komentátoři zpochybňovali, zda má šampion právo „předat“ titul, jako by šlo o osobní vlastnictví. V očích mnohých nebylo možné obejít základní princip: titul mistra světa má být rozhodnut v zápase.
Není proto překvapivé, že se nakonec prosadila interpretace, podle níž se Capablanca stal mistrem světa až po vítězství nad Laskerem v roce 1921. Historie si před 105 lety zvolila jednodušší a institucionálně čistší řešení – i za cenu potlačení nepohodlných skutečností.
Kdyby napsal Lasker pouze: „Vzdávám se titulu mistra světa.“ změnil by historii!
Rok 1921: mistr světa, nebo vyzyvatel?
Dalším pozoruhodným momentem, na který Winter upozorňuje, je Laskerova snaha vystupovat v roce 1921 nikoli jako úřadující mistr světa, ale jako vyzyvatel. Po zajištění finančních podmínek zápasu v Havaně Lasker souhlasil s jeho sehráním, avšak trval na tom, že titul již náleží Capablancovi. Kubánec tuto formulaci přijal.
Tato skutečnost je mimořádně významná. Znamená totiž, že alespoň z hlediska obou aktérů zápasu byl titul již před jeho zahájením převeden. Zápas by pak nebyl obhajobou titulu, nýbrž pokusem bývalého mistra získat jej zpět. Takový výklad však nebyl široce přijat a zůstal spíše epizodou než určující interpretací.
Zápas roku 1921 přinesl ještě jednu pozoruhodnou okolnost: poražený vyzyvatel obdržel vyšší finanční odměnu než vítěz. Lasker získal 11 000 dolarů, zatímco Capablanca jen 9 000 – a to bez ohledu na výsledek zápasu. Pamatuji si roky (a většinou i výsledky) všech zápasů o titul mistra světa – samozřejmě s výjimkou „iljumžinovských“ zápasů FIDE –, ale aby poražený vyzyvatel byl „odškodněn“ vyšší částkou? To si skutečně nevybavuji. Inu, Lasker byl Lasker…
Nedalo mi to, a nechal jsem AI „přepočítat“ Laskerovu odměnu v roce 1921 a Gukeshovu roku 2024. Současný mistr světa získal přibližně „jen“ sedminásobek tehdejší Laskerovy odměny!
Lasker jako stratég: hra mimo šachovnici
A zde se konečně dostáváme k polemickému, ale podle mého názoru oprávněnému výkladu Laskerova jednání. Emanuel Lasker nebyl pouze velkým šachistou, ale i mimořádně bystrým myslitelem a psychologem. Je proto obtížné uvěřit, že by si neuvědomoval důsledky svého „dvojkrokového“ rozhodnutí.
Je třeba vzít v úvahu několik okolností:
- Po první světové válce přišel o značnou část majetku a nacházel se ve finančně velmi obtížné situaci.
- V roce 1921 mu bylo 52 let, zatímco Capablanca byl o dvacet let mladší a nacházel se na vrcholu sil.
- Lasker měl bohaté zkušenosti s vyjednáváním podmínek zápasů (Steinitz, Tarrasch, Schlechter) a nebyl v těchto otázkách naivní.
V tomto světle se „dvojkrok“ jeví jako potenciálně promyšlený a nebál bych se říci lstivý tah. Lasker totiž věděl, jak veřejnost zareaguje! A navíc:
- Abdikací se mohl vyhnout roli sesazeného šampiona.
- Jmenováním Capablancy se pokusil rámovat přechod titulu jako akt vlastní vůle, nikoli porážky.
- Přijetím zápasu jako „vyzyvatel“ si mohl zachovat určitou psychologickou i symbolickou výhodu.
Tento výklad samozřejmě nelze dokázat. Neexistuje dokument, v němž by Lasker své úmysly takto otevřeně formuloval. Přesto je podle mého soudu více než pravděpodobné, že si byl důsledků svého jednání plně vědom. Označit jej za pouhou oběť nejasných okolností by znamenalo podcenit jeho intelekt i zkušenost.
Lze tedy formulovat ostřejší hypotézu: Lasker se nepokusil pouze odejít z trůnu, ale pokusil se kontrolovat způsob, jakým z něj odejde. A právě tento pokus – nikoli samotná abdikace – způsobil historické „zamotání“ celé situace.
Lasker si uměl vynutit, co chtěl!
Proč zvítězila verze „27 let“
Proč tedy přetrvává tradiční údaj o 27 letech vlády? Odpověď je prostá: jde o kompromis mezi historickou přesností a institucionální jednoduchostí.
Přijmout rok 1920 jako konec Laskerovy vlády by znamenalo:
- uznat legitimitu jeho abdikace,
- zároveň však odmítnout legitimitu jeho práva jmenovat nástupce,
- a tím připustit existenci přechodného období bez jasně definovaného mechanismu.
Naproti tomu rok 1921 nabízí elegantní řešení: titul přešel standardní cestou – vítězstvím v zápase. Cenou za tuto eleganci je však zjednodušení reality!
Poslední dějství: Havana 1921
Samotný zápas nenechal nikoho na pochybách, kdo je novým králem šachu!
Případ Lasker–Capablanca ukazuje, že dějiny šachu nejsou jen sledem tahů na šachovnici, ale i složitou sítí právních, psychologických a společenských faktorů. Edward Winter svým precizním výzkumem odhalil, že období let 1920–1921 nelze redukovat na jednoduchou chronologii.
Je proto na místě opatrně korigovat zažitou představu:
Lasker nebyl mistrem světa nepřerušeně 27 let. Pokud bereme vážně jeho vlastní akt abdikace, jeho vláda skončila již v roce 1920, tedy po 26 letech.
A možná ještě důležitější poznatek: Lasker zůstává psychologem nejen za šachovnicí, ale i mimo ni. Jeho poslední „partie“ o titul mistra světa nebyla hrána figurami, nýbrž slovy, dopisy a interpretacemi – a její výsledek je dodnes předmětem sporů.
Jaký by to byl historický exkurz šachové školy, kdyby neobsahoval alespoň jedinou ukázku ze zápasu? (Fakt, že bývalý mistr světa si svých 11 000 dolarů „vydělal“ i tím, že zápas po 14. partii prostě vzdal, ponechám bez dalšího komentáře – i když i to možná o lecčems svědčí.)
Před několika lety vyšla na kanálu YouTube – Agadmator’s Chess Channel celá série rozborů tohoto havanského zápasu. Čtenář má možnost vidět a posoudit, nakolik Capablanca svého protivníka převyšoval ve všech ohledech. Na něho totiž „už“ žádné „psychologické fígle“ neplatily…
Tu je například k dispozici první partie zápasu:
Před mnoha lety jsem si uložil následující rozbor fragmentu 11. partie zápasu, který jsem tehdy mírně upravil. Tématicky lze ukázku zařadit k boji střelce proti jezdci ve střední hře. Skvělými poznámkami ji opatřil velmistr Alexander Nikolajevič Pančenko, který se touto problematikou dlouhodobě zabýval a zavedl i několik nových pojmů.
Připomenu, že i na mých stránkách jsme tomuto tématu věnovali značnou pozornost v únoru a květnu 2024 v článcích „Střelec nebo jezdec? Počítače staví v řadě známých pozic tečku nad ‚i‘… a trenérům přibyly vrásky na čele“. Z Pančenkových analýz a postřehů se lze i v těchto textech mnohému naučit…
Kdo je Edward Winter
Edward Winter (*1955) je britský šachový historik a jeden z nejrespektovanějších badatelů v oboru. Proslul především svým dlouholetým projektem Chess Notes, v němž systematicky analyzuje historické prameny, ověřuje citáty a odhaluje nepřesnosti, které se v šachové literatuře tradují i desítky let.
Jeho práce je charakteristická mimořádnou precizností a důrazem na primární zdroje (dobový tisk, dopisy, archivní materiály). V šachové historiografii má pověst autora, který se nespokojí s tradovanými tvrzeními a důsledně rozlišuje mezi doloženým faktem a pozdější legendou.
