Dalo by se snad říci, že Marshallův útok ve španělské hře čekal stejný osud jako hlavního hrdinu ve filmu ‚Podivuhodný případ Benjamina Buttona‘ (2008). Narodil se jako chromý stařec, aby celý svůj život mládl a sílil! Není sice úplně jasné, zda existovala významná perioda, která protiútok přímo zavrhovala, faktem však se, že konečný verdikt, který možná již počítače učinily, zní: plně korektní, ve skvělé zdravotní kondici!
V těchto dnech – přesněji 23. 10. – uplynulo 105 let od chvíle, kdy Marshallův útok vstoupil na prkna znamenající svět. Jak se v historii stalo mnohokrát, premiéra se nezdařila, avšak nutno dodat, že na rozdíl od mnohých, například hudebních děl, nebyl šmahem zapomenut. Spíše se zdálo, že mnozí slovutní šachisté té doby považovali praktický neúspěch jeho tvůrce Franka Marshalla nejspíše za důsledek náročnosti prvního velkého představení. Hlavní roli oponenta totiž sehrál v té době, v roce 1918, již pravděpodobně nejsilnější šachista planety José Raúl Capablanca.
Aby někteří třeba méně zkušení čtenáři věděli o jakém to útoku je vlastně řeč, tedy: Marshallův útok ve španělské hře vzniká po tazích:
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 a6 4.Sa4 Jf6 5.0–0 Se7 6.Ve1 b5 7.Sb3 0–0 8.c3 8…d5
Bílý gambit přijímá po 9.exd5 Jxd5 10.Jxe5 Jxe5 11.Vxe5.
Jen co černý vyřeší problém s napadeným jezdcem v centru, je zkušenějšímu hráči jasné, že se nad bílým monarchou, potažmo jeho pěšcovou palisádou, strhne bouře. Bílí důstojníci ochotní krále chránit buď ještě spí, nebo se od krále tak nějak separují. Ostatně charakter postavení výtečně vystihl právě Capablanca komentuje složitou partii později.
Na fotografii Frank James Marshall (1877-1944), mistr USA v šachu v letech 1909-1936 (sic) a kandidát titulu mistra světa. Jeden z nejpracovitějších šachistů své doby! Krom slavného Marshallova útoku je po něm například pojmenována obrana dámského gambitu 1.d4 d5 2.c4 Jf6 i gambit 1.e4 d5 2.exd5 Jf6. Jeho agresivní styl hry byl ostatně přímo předurčen k tomu, aby jeho jméno neslo ještě i několik jiných gambitových pokračování v nejrůznějších variantách…
Neúspěšná premiéra
Před 105 lety utrpěl ovšem Marshallův útok fiasko! Hlavním důvodem, jak správně cítili mnozí silní šachisté té doby, však nebyla kvalita, korektnost či nekorektnost oběti centrálního pěšce, ale prakticky bezchybná hra obránce, budoucího mistra světa a patrně přírodou či Bohem nejobdařenějšího šachisty všech dob! (Viz kapitola níže.)
José Raúl Capablanca y Graupera (1888-1942). 3. mistr světa v šachu v letech 1920 (de iure) až 1927.
Pravda, ani toto samozřejmě tehdy nedokazovalo nesprávnost Marshallova gambitu. Černý totiž, zdálo se, mohl hrát lépe hned na více místech partie. Aby uspěl, nesměl by se dopustit vážných nepřesností.
Nu, dost bylo pro tuto chvíli slov. Pojďme se podívat na vlastní premiéru. Píše se 23. 10. 1918, New York, Manhattan CC, 1. kolo mezinárodního turnaje…
Zdůrazněme, že Capablancovy komentáře - varianty k partii byly výrazně omezené z didaktických důvodů, jak se o tom ostatně na jednom místě zmiňuje on sám. Capablanca partii publikoval v knize pro začínající hráče, když mně připadá navíc dosti pravděpodobné, že některé kapitoly a rozbory nejspíše diktoval z hlavy...
Skvostná umělecká koláž. Celá partie samozřejmě obletěla svět. Spojené státy americké byly navíc v době mezi světovými válkami šachovou velmocí takříkajíc z ‚vlastních zdrojů‘.
Podívejme se nyní na podrobný rozbor partie, na kterém se podíleli mnozí významní šachisté včetně mistrů světa. Brilantní je zejména slovní doprovod IM Cyruse Lakdawaly! (Pro ty, kterým toto jméno nic neříká, doplním, že jde o významného teoretika, didaktika, analytika a autora desítek knih, ponejvíce série ‚Move by Move‘.)
Partii jsem samozřejmě též podrobil hlubší počítačové analýze, abych – ovšem jen s mírným překvapením, spíše však ověřením – zjistil, že Capablanca hrál celou partii na první, nejhůře druhé linii počítače, zatímco mnozí glosátoři, včetně mistrů a exmistrů světa (!), kteří měli na rozbor takřka neomezeně času, se mýlili snad až příliš často…
Nejobdarovanější šachista historie!
Byl Capablanca největším přírodním talentem historie?
S velkým zájmem pozoruji vášnivé diskuze o tom, jak by dopadly střety mezi nejlepšími šachisty minulosti a současnosti. Přes převládající názor, že šach se přece výrazně posunul dál a (pomineme-li jen teorii zahájení) nové strategické koncepce jsou na hony vzdálené ‚prosté minulosti‘, jsou přece jen někteří ochotní alespoň připustit hypotézu, že kdyby se třeba Alexandr Alexandrovič Alechin, Michail Něchemjevič Tal nebo Robert James Fischer doučili teorii zahájení, zůstali by i dnes elitními hráči.
Někteří starší šachisté, mezi nimi třeba 12. mistr světa Anatolij Jevgeněvič Karpov, mají ovšem o současném šachu zcela opačné představy.
Velmi zjednodušeně a zkráceně formulováno, narážejí na sebe dva myšlenkové proudy:
- Šachisté dnes hrají mnohem lépe, šachu rozumějí více, protože, jako všechny obory lidské činnosti, se i šach, dnes hlavně díky počítačům, rychle rozvíjí
- Šachisté hrají v současnosti hůře, šachu rozumějí méně, protože přestali samostatně trénovat – analyzovat, spoléhajíce se na to, že jejich námahu zastanou enginy. (Pracovně tomuto jevu říkám ‚syndrom objevené kalkulačky‘.)
Cílem této kapitoly nebo spíše dodatku o Capablancovi ovšem není rozebírat výše nastíněný problém, o kterém by se dala napsat tlustá kniha, ale pokusit se uvést argumenty pro tvrzení v nadpisu.
Na webu Levitov Chess proběhly před časem velmi zajímavé rozhovory s nejlepšími ruskými šachisty. Otázky směřovaly k tomu, koho považují za šachistu nejtalentovanějšího, nejpracovitějšího, kdo nejlépe počítá varianty, kdo nejlépe útočí, naopak se brání, znalost teorie zahájení a podobně. 14. mistr světa Vladimir Borisovič Kramnik vybral na otázku stran přírodního talentu právě Capablancu. Parafrázuji jeho zdůvodnění: „Capa od jisté doby nad šachem vlastně nepracoval. Opíral se pouze o to, co viděl na šachovnici kolem sebe, v turnajích…“
Botvinnikův vědecký rozbor
Stejný názor ohledně největšího přírodního talentu Capablancy v historii šachu měl i šestý mistr světa Michail Mojsejevič Botvinnik. Jeho stať, snažící se dokázat vyřčené vědeckými metodami, patří podle mne do zlatého fondu aplikované logiky!
Protože vlastní Botvinnikův text nelze publikovat celý a byl zřejmě naposledy redigován v polovině sedmdesátých let, vyžaduje jednak nový slovník, jednak zjednodušení i zkrácení.
Níže uvedu svůj pohled na věc, jenž se ovšem ani v nejmenším neodlišuje od Botvinnikových argumentů a závěrů!
Začněme tedy takto: které elementy vytvářejí sílu šachisty? Těžko diskutovat s následujícím:
- talent
- charakter
- speciální příprava (trénink)
- fyzická kondice a potenciál nervové soustavy
Sílu šachisty zde určíme tak, že ke každému prvku prostě přiřadíme školní známku. (Pro naše české poměry nebo snad přehlednost ponechám 1 = nejlepší, 5 = nejhorší.)
Botvinnik ‚vzal známkování‘ Capy odzadu!
Potenciál nervové soustavy: Capablanca vládl v mládí slušnou fyzickou kondicí a pevnými nervy, avšak tyto vlastnosti nikterak nepřevyšovaly řadu jeho vrstevníků: dvojka, trojka
Speciální příprava: minimálně od roku 1921, kdy vyhrál zápas o titul mistra světa proti Emanuelu Laskerovi, Capablanca prakticky netrénoval. Vystačil s informacemi, které získával na turnajích, ve své vlastní praxi, v popartiových rozborech, simultánkách, volných partiích a případných diskuzích: známka nedostatečná!
Charakter: (pro jistotu poznamenejme, že zde Michail Mojsejevič nehodnotí charakterové vlastnosti obecně, ale samozřejmě je vztahuje ponejvíce k turnajovému režimu): Zde Botvinnik píše toto (parafrázuji): „Zde musím konstatovat, že Capablanca byl člověkem vysloveně slabého charakteru.“ Turnajový režim mu (minimálně v mladých letech) neříkal vůbec nic. Nezřídka zůstával vzhůru dlouho do noci…Známka: nedostatečná!
Tu snad ještě připíšu, že jeho ‚turnajové románky‘ s krásnými ženami byly pověstné, a pokud nepřijela na turnaj nebo zápas jeho manželka Gloria, o jakémkoli turnajovém režimu bychom snad nemohli hovořit už ani v dnešní době!
Botvinnik dále píše přibližně toto: „Jestliže ve dvou oblastech v porovnání s ostatními Capablanca daleko zaostával i za průměrnými hráči své doby, v jedné stačil, ale ani obzvlášť nevynikal, a přesto dobyl nejvyšších možných met, potom je zřejmé, že v námi uváděné první kategorii – talentu - musel excelovat!“
Dále:
- Algoritmus výběru tahu pracoval v letech Capablancova plného zdraví automaticky. Dodal bych, že v pozicích chybějící dynamiky byla jeho rozhodnutí téměř bezchybná, dokonce snad až na hranici jakéhosi instinktu!
- Je dobré vědět, že od chvíle vstupu José Raúla Capablancy na světovou šachovou scénu (Botvinnik měl zřejmě na mysli od prvního evropského turnaje v San Sebastianu 1911 nebo turnaje v New Yorku o rok dříve), až do zisku titulu mistra světa, prohrál pouze osm turnajových partií!
Capablanca díky své geniální hře poslal sice Marshallovu koncepci téměř na dvě dekády do archivu, jenomže sám pracovitý vynálezce přišel v roce 1937 s posílením 11…c6, které žije v přepychu dodnes. Důkazem toho jsou nejen konkrétní varianty a výsledky, ale i fakt, že mnozí šachisté se bílými gambitu vyhýbají, volíce například systémy pro které se vžil název ‚AntiMarshall‘.
Toto vše významnou měrou přispělo k tomu, že na klasické vedení útoku 11…Jf6 byl nejprve vržen stín podezření následovaný skepsí všech teoretiků. Útok ve své klasické podobě usnul jako Šípková Růženka…
Pohnutý osud originálu 11…Jf6
Vraťme se zpět k samotnému zahájení partie! Je samozřejmé, že ihned po sehrané partii začalo mnoho analytiků, ale i profesionálů, hledat místa, kde se americký přeborník dopustil chyb. Ostatně k partiím se vyjadřovali i samotní aktéři. (Dodejme, že často citovaná historka, původně snad pocházející od Eduarda Laskera, o tom, že si Frank Marshall schovával svůj protiútok 10 let ‚v šuplíku‘, aby jej vytáhl až proti svému největšímu rivalovi, se sice na pravdě nezakládá, leč jádro příběhu je zřejmě reálné.)
Rozbor samotného útoku, řekněme od 13. tahu černého, dal sice analytikům zabrat, ale nakonec se v něm tak nějak zorientovali. Bílý prostě útok odráží, významné zesílení neexistuje! Kde se ale tedy černý dopustil chyby, když útok sám o sobě budí takové sympatie?
Trvalo nějaký čas, nežli byl za hlavního viníka označen postup 11…Jf6, což ostatně zůstalo vysoce převládajícím názorem dodnes! Jak píše ve svojí knize ‚Moji velcí předchůdci‘ Kasparov a Pliseckij (exmistr světa i v předělané verzi knihy z roku 2020 označuje 11. tah jako pochybný), sám Marshall uvedl o 20 let později (ve skutečnosti v roce 1937) do praxe novou koncepci 11…c6!, která je aktuální dodnes.
Sto let v hibernaci!
Tak nějak se tedy vyvíjel pohnutý osud sympatického přímočarého originálního útoku 11…Jf6. Více než sto let nenašel zastání! Přes svoji mladickou až patologickou důvěřivost názorům veličin, které tehdy ovládaly omezený počet monografií, se mně ale beztak klasický Marshallův útok zamlouval více.
Je ale skutečně ústup jezdce 11…Jf6 tak špatný? Následující rozbor se díky mým novým koncepcím snaží prokázat, že 105 starý Marshallem užitý přímočarý postup dává ve skutečnosti černému velmi slušné šance! Probuzení z hibernace proběhlo úspěšně. Pacient přežil a těší se dobrému zdraví.
