Před 50. lety, 2. listopadu 1973 jsem se podle všeho ocitl na prahu své šachové cesty. Skutečné šachy jsem uměl hrát asi 2 dva roky (se sestrou jsme si předtím vytvářeli poněkud pozměněná pravidla), ale jako mnoho jiných malých šachistů mě doslova nakopl zápas o šachovou korunu, který sledoval se zatajeným dechem celý – nejen šachový – svět. O prázdninách 1972 se totiž v Reykjavíku střetli obhájce titulu Boris Spasskij a vyzývatel Robert Fischer…
Poté jsem již šachy jenom hltal! Před prázdninami 1972 mne vedoucí školního kroužku pan Ing. Adámek ‚donutil‘ vstoupit do Pionýra, aby mne na podzim zaregistroval a mohl jsem hrát závodně.
Poznámka: dnes, v době, kdy už 13leté děti získávají tituly velmistrů, a zcela běžně mistrů, se může zdát někomu až nedůstojné vystavovat registrační průkaz, kde vidíme, že v době, kdy se partie hrála, jsem byl nositelem (jak se tehdy říkalo) 2. výkonnostní třídy! Takové pochybovače bych chtěl seznámit se situací: žádné národní ratingy tehdy neexistovaly, Československo se v té době honosilo asi 4 až 5 velmistry, a v Západočeském kraji bylo jen o něco málo více kandidátů mistra (to byl tehdy, podle mého, titul srovnatelný s dnešními českými mezinárodními mistry)…
Rok uběhl jako voda a svoje 3 – 4 knihy, které jsem tehdy vlastnil, jsem se naučil takřka nazpaměť. O jedné z nich bude ještě řeč níže, avšak nejoblíbenější byla Keresova monografie z roku 1971 Dreispringerspiel bis Königsgambit, jejíž nejčastější umístění bylo v posteli pod mým polštářem.
Simultánka s Talem
Nevím přesně, kteří funkcionáři přišli s myšlenkou uspořádat každý rok, v období oslav Velké říjnové socialistické revoluce, v Plzni mezinárodní bleskové turnaje, avšak počin to byl skvělý! Nesly název Turnaj Rudého práva a premiérový ročník se hrál právě 3. - 4. listopadu 1973.
Jak bylo zvykem, den či dva před turnajem se nejproslulejší účastníci rozjeli po Západočeském kraji, aby sehráli řadu simultánek. Na nás, mladé plzeňské adepty, naštěstí připadl ten nejznámější a nejvýznamnější z nich – exmistr světa a tehdejší světová ratingová dvojka Michail Tal!
Poznámka: 1/ pozorný čtenář si všimne, že rating listina je vydána k lednu 1973. To proto, že v prvních letech, kdy geniální vynález (systém bodování vymyslel profesor Arpád Elo, maďarsko-americký statistik) spatřil světlo světa, se ELO listina vydávala jen jednou či dvakrát ročně! 2/ Nemálo pozorných čtenářů překvapí drtivý náskok Roberta Fischera, který je ještě dnes, po více než 50 letech, uváděn v historických žebříčcích na 21. místě. Je tomu tak proto, že v boji o světovou korunu zaznamenal Fischer výsledky, které již sotva někdo zopakuje. Vyhrál totiž neuvěřitelných 20 partií po sobě! 3/ inteligentní čtenář také jistě ví nebo jej napadne, že postupem let podlehly ratingy významné inflaci srovnatelné s pádem dolaru. To se děje dodnes. Do systému v současnosti vchází více a více bodů například vinou různých koeficientů rozvoje (mládež 40, světová elita 10 a podobně).
Informaci, že jsem byl vybrán mezi 30 aktérů simultánky proti 8. mistru světa, jsem se dozvěděl asi 14 dnů před akcí. V té době byla už Keresova kniha zasunuta z pod polštáře zpět do mé knihovničky. Na řadě bylo Suetinovo kapitální dílo Lehrbuch der Schachteorie, které jsem dostal do rukou někdy v září 1973. Kniha měla přes 500 stran (obsahovala všechna zahájení), takže ani se svojí ‚celkem slušnou‘ eidetickou pamětí jsem samozřejmě nemohl pojmout ani všechny stránky zahájení, které by mne zajímaly.
Někdy v polovině října padla moje volba v knize na španělskou hru černými, konkrétně Marshallův útok. Některé varianty jsem si přehrával, většinu ale jen četl. Výjimkou nebyla ani podvarianta, která je vyznačena na snímku níže
Poznámka: oskenovaná stránka žel nepochází z původní knihy, ale až z tzv. ‚stark bearbeitete Auflage‘ vydané roku 1975. Na originálu se až příliš podepsal zub času.
Osud nebo štěstí?
Simultánka měla brzy začít! Michail Nechemjevič vyslovil přání, aby papírově nejsilnější, starší hráči seděli v čele obdélníku. Na ty se chtěl samozřejmě soustředit více. Cedulky všech ostatních byly – domnívám se – umístěné více méně náhodně.
Nu, a čtenář zřejmě tuší, co se na mé šachovnici objevilo
Památná fotografie. Michail Nechemjevič se chystá zahrát 27.Vd1-d4.
A zde samozřejmě památný partiář v podpisem!
‚Dostal jsem se‘ i do novin. Kvůli snížené kvalitě fotografií uvádím jen tento článeček mého spolužáka. Vzpomínám si, že někdy v polovině listopadu navštívil naši starou školu, která již v roce 1945 schytala nálet spojenců na Škodovy závody, soudruh inspektor. Byl jsem povolán do ředitelny. „Soudruhu inspektore, toto je žák, který remízoval s Talem!“ pochlubil se ředitel, zjevně se domnívaje, že kontrolor z ministerstra či příslušného odboru KV KSČ je se jménem proslaveného exmistra světa seznámený. Na soudruha inspektora ovšem neučinila informace pražádný dojem (pravděpodobně proto, že …nebyl vášnivý luštitel křížovek, kde se otázka ‚šachista na tři‘ objevuje možná ještě dnes). „Hlavně jestli se dobře učí.“ (či podobnou moudrost) odpověděla nápaditá hlava tehdejší návštěvy…
Vsuvka
Těsně před uveřejněním článku jsem si vzpomněl, co jsem asi před 10 lety četl v Kasparovově knize „Moje šachová kariéra“. Nu, a kupodivu jsem našel i tak trochu podobnou fotografii!
Finále Všesvazového turnaje paláců pionýrů (Moskva 25.-31.5.1974). Proti Talovi sedí téměř 11letý Garri Kimovič Vajnštejn (Kasparov). Přečtěme si, co Kasparov píše o tomto střetnutí: „Již první den jsem zažil obrovský šok, když jsem se ocitl tváří v tvář živé legendě – Michailu Talovi! Mohl jsem si s ním dokonce potřást rukou! Slýchával jsem o jeho hrůzu nahánějícím, hypnotickém pohledu, kterým doslova provrtával své soupeře. Na to, aby mě zdolal, jej však Tal nepotřeboval…
Možná se měl malý Garik lépe soustředit, zavřít pusu, a sledovat, co se děje na jeho vlastní desce. 🙂
Co dokáže génius!
Po skončení simultánky s výsledkem, který lze vidět níže
se konal ve stejné budově Závodního klubu energetiků večírek. Talova příchylnost k alkoholu a tabáku byla pověstná (v druhém případě dokázal za ty cca 2,5 hodiny trvající simultánky vykouřit dvě či tři krabičky cigaret, které ale též i odložené paralelně hořely asi v 10 geometricky přesně rozmístěných popelnících vedle šachovnic), a podle toho také vypadal druhý den na vlastním bleskovém turnaji.
Ten ostatně beztak nakonec vyhrál tehdejší neoficiální mistr SSSR Vladimir Tukmakov.
Co se dělo na banketu píši samozřejmě zprostředkovaně a čtenář tedy jistě odpustí jistou vypravěčskou licenci... 🙂
„Michaile Nechemjeviči, jakou partii byste vyzdvihl a kterého žáka byste za partii pochválil? A mohl byste nám ji případně přehrát a krátce okomentovat?“ ptali se naši funkcionáři (samozřejmě, že tehdy ovládali ruský jazyk alespoň obstojně všichni). Michail Tal: „Mohu vám nadiktovat všechny, ale nejvíce se mně líbila partie, v níž byl rozehrán Jänischův gambit. Talentovaný chlapec...“ Onen talentovaný chlapec – Ladislav Sobotka, o dva a půl roku starší než já, byl později mým velkým vzorem. A Michail Nechemjevič si skutečně zřejmě všechny partie pamatoval. Ona partie proti Ladislavu Sobotkovi se dokonce později objevila v jedné ruské knize:
O osmém mistru světa, jeho geniálních schopnostech a paměti, se napsalo mnoho. Například jsem si dost dlouho myslel, že jestliže jsem v oněch svých 13 letech, kdy probíhala tato simultánka, dokázal do nějakých pěti - deseti sekund vynásobit z hlavy trojmístná čísla, jsem něco extra. Nu, ve třídách či na školách (nikoli už na vysoké) jsem byl jediný. Jenomže později jsem si přečetl, že tohle Tal uměl v letech pěti!
Když jsem už jako starší žák či dorostenec přijel domů z blicáků, bylo mým zvykem si lehnout večer trochu dříve a některé bleskovky s důležitými protivníky si z hlavy napsat do sešitu. Tal by jich ovšem vysypal z rukávu nejen 30, ale věřím, že i 60…
Start mojí kariéry
Remíza s Michailem Talem mě nakonec přivedla k myšlenkám, že na prvním místě v mém životě jsou a budou šachy. Když se mě někdy v 17 letech mistr odborné výchovy, stejně jako ostatní žáky, ptal čím bychom chtěli v životě být, odpověděl jsem bez váhání: „Já se budu živit šachama!“ Učitel zbledl a myslím, že se tu noc příliš nevyspal…
Za šachovnicí jsem strávil přes 50 let a život mám vlastně také pěkně symetricky seřazen, asi jako Tal ty popelníky při simultánce - vždy po třech čtyřech šachovnicích: narodil jsem se 15 let po válce, 30 let jsem prožil v socialismu, 30 let v kapitalismu, a zbylá léta, jak to vypadá, prožiju pod knutou fašismu…
