Takto nějak si můžeme představit šachový svět za 10 až 15 let – nic jiného totiž jaksi nevychází, a …nejde zase tak úplně o vtip či snad pokus o něj.
Proč autor v nadpisu uvedl zrovna rok 2033? V žádném případě si nehraju a nemám schopnosti Nostradama či Baby Vangy. Konečně sekl se i George Orwell ve svém (dystopickém?) díle 1984 z roku 1949!
Rok ‚vzestupu‘ 1.h4! byl zvolen přibližně; k události může dojít dříve i později. (Navíc, jak známo, Nostradamus údajně předpověděl požár Londýna roku 1666; nu, a 2 x 33 = ?...)
Vysvětlení mého výběru roku může milému čtenáři snad podat i následující článek, který napsal vtipně, lehkých perem, Siegbert Tarrasch, navíc tak do jisté míry vyvraceje tvrzení ponejvíce ruské - sovětské šachové školy o jeho sklonu k dogmatismu.
Tahy pěšci v zahájení
(Tarraschovy šachové noviny č. 8, 15. ledna 1933)
Překladu z německého jazyka se laskavě podujal můj někdejší svěřenec Ing. Pavel Novák Ph.D., tučně vyznačené tahy pěšci patří mně.
Každý tah pěšcem oslabuje do jisté míry pozici. V zahájení by se tedy nemělo tahat příliš pěšci, a když, tedy většinou jen centrálními; v partiích dámským pěšcem možno také „c“ pěšcem. Jinak se pozice příliš otevře a může být choulostivá.
Není dobré profylakticky stavět „a“ pěšce na a3, k zabránění vývinu střelce nebo jezdce na b4. Pokud však už zahájení do určité míry pokročilo a není naléhavých úkolů, je možné si tento tah tu a tam dovolit a zabránit tak výměně dobře umístěného útočného střelce na d3. Tak se do jisté míry obětuje čas, za získání síly. Naproti tomu tah pěšcem „a“ je často velmi vhodný k přípravě b2-b4, tedy rozšířeného dámského fianchetta, zejména pak pro černého. V ortodoxním dámském gambitu dává pěšcová výstavba a6, b5 a c5 černému zcela uspokojivou hru. To samozřejmě bílý nemusí dopustit a může zmařit celý plán pomocí a2-a4.
b2-b3 (s následným Sc1-b2), dámské fianchetto, je občas doporučeníhodné, zejména v případě, kdy tu střelec najde zcela volnou diagonálu, např. v útoku proti Steinitzově obraně španělské hry. Po 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 d6 4.d4 exd4 5.Jxd4 Sd7 6.Jc3 Jf6 7.0-0 Se7 je 8.b2-b3 spolu se Sb2 velmi dobrá idea. Často se tímto způsobem rozvine útok na bod g7. V partiích dámským pěšcem je bílý téměř vždy odkázaný na fianchetto dámského střelce, pokud byl tento uzavřen tahem e2-e3.
Od tahů b2-b3 nebo a2-a3 v prvním tahu musím odradit; v prvních tazích se má činit něco jiného; je nutné hrát centrálními pěšci k působení na střed. Samozřejmě si ale bílý může dovolit leccos.
Proti tahu c2-c3 jsem zmínil několik varování. Jde o blokující tah, který připravuje dámského jezdce o jeho přirozené vývinové pole. Po 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 je hra rovná. Pokud ale nyní bílý pokračuje 3.c2-c3, hra již v rovnováze není. Po c2-c3 trefí velmi často hřebíček na hlavičku d7-d5 a někdy také f7-f5. V partiích dámským pěšcem nepatří černý pěšec na c6, ale na c5. Tím také trpí česká obrana dámského gambitu. c7-c5 je v dámském gambitu osvobozující tah! Ale nejen c2-c3 není doporučeníhodné. Všechny pěšcové tahy na třetí nebo šesté řadě jsou blokující; včetně d2-d3. Tak by se mělo táhnout pouze v případě, že není k dispozici nic lepšího, jmenovitě d2-d4! Pokud to ale jinak nejde, je nutné se s tímto tahem spokojit.
Tah e2-e3 (nebo e7-e6) je sám o sobě špatný, protože odsoudí dámského střelce od začátku k uzavření, pokud již ovšem nebyl vyvinut na královském křídle. e2-e3 by se mělo vždy považovat za předstupeň k e3-e4 (nebo e6-e5)!
Tah f2-f3 nebo f7-f6 je ještě podezřelejší než c2-c3. Zaprvé bere královskému jezdci nejlepší pole, zadruhé blokuje vyhlídky dámě, a zatřetí obnažuje krále. V zahájení by se nemělo nikdy tahat f2-f3 nebo f7-f6, přičemž by si ovšem měl čtenář vzpomenout na známé sousloví, ‚nikdy neříkej nikdy‘! Steinitz přesto použil tento tah v obraně anglické hry, byl ale v tomto případě poněkud omluven, jelikož bílý již předtím učinil též špatný příklad s c2-c3.
Pro g2-g3 s dalším Sg2, královské fianchetto, platí přibližně totéž jako pro stejný postup na dámském křídle. Pouze s tím rozdílem, že rozšířené královské fianchetto h2-h3 a g2-g4, nikdy nepřichází v úvahu, neboť představuje přílišné oslabení královského křídla a tím i pozice krále, jelikož se většinou rochuje nakrátko.
h2-h3 je potřeba se v zahájení vyhnout, obzvláště pokud již bílý udělal krátkou rošádu a černý ještě ne. Ten by poté využil h2-h3 jako uvítací program a pomocí h7-h6 a g7-g5-g4 zahájil silný útok na krále. Často se h2-h3 táhne dříve, než se dámský střelec vyvine na e3; tak se chce vyhnout jeho hrozící výměně skrze Jg4. Nepřímé uznání, že střelec je silnější figura. V dalším průběhu partie je často h2-h3 nebo g2-g3 nutné, k poskytnutí úniku králi, který by mohl být snadno překvapen matem na první řadě. h2-h3 se činí, pokud protivník vlastní bělopolného střelce, a g2-g3, pokud nepřátelský střelec ovládá pole černá.
Při dodržování těchto zásad, vyplývajících z více než půlstoletí zkušeností, je však třeba mít na paměti známé rčení, že žádné pravidlo není bez výjimky.
V tomto ohledu jsem zažil jednu špatnou zkušenost. Před desítkami let jsem stanovil významnou poučku: věže patří za volné pěšce. Po jisté době jsem obdržel celkem hrubý dopis od jednoho amatéra, který mě zasypával nejtrpčími výčitkami. Řídil se totiž přesně mým pravidlem, postavil věž za volného pěšce, ale…á tempo mu byla jezdcem se šachem věž sebrána. Okamžitě jsem odpověděl – nicméně okamžitě je možná přehnané. Nejsem totiž právě velmi pohotový při psaní dopisů; kvalita, kterou mám mimochodem společnou s mnoha šachisty. Určitá dávka lenosti k psaní patří zřejmě k dobrým šachistům. V tomto ohledu je znám příběh Steinitze, který po turnaji doprovázel Anderssena na vlak a při rozloučení se ho zeptal: „Pane profesore! Kdybych vám někdy napsal, odpověděl byste mi?“ „Nikdy neodpovídám!“ odvětil stařík přesvědčivým tónem. „A já nikdy nepíšu!“ zachechtal se Steinitz. Takže jsem nešťastnému pisateli víceméně promptně odpověděl, že by měl šach raději pověsit na hřebík a raději hrát jo-jo. Což ovšem ve skutečnosti znamená, že bych býval takto odpověděl, kdyby tehdy tato smysluplná hra již existovala.
Jak je vidět, stárnoucí doktor měl humoru na rozdávání. Všimli jste si však vážení čtenáři něčeho prazvláštního? Tarrasch se v článku zcela vyhýbá hodnocení postupu pěšce „h“ o dvě pole vpřed. Pravda, povětšinou rozebírá tahy pěšci jen o jedno pole dopředu, ale přece. Kupříkladu o možném útoku h6+g5-g4 se přece zmiňuje!?
(Mrzí mne, že nepřímo odsoudil můj oblíbený Alapinův systém v sicilské; nu a Domenico Ponziani s navrženým zahájením 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.c3 by byl potěšen ještě méně – Tarrasch vlastně tvrdí, že černý stojí lépe; dodejme ještě, že i nejlepší enginy roku 2022 dávají ve velkých analytických hloubkách Tarraschovi skoro za pravdu ☺.)
Pěšec ‚h‘ - nový hrdina začátku milénia
Seznamte se, Joe Black Pěšec ‚h‘
Myslel jsem si neskromně, že jsem již, co se týče novátorství šachové tvorby dnešních předních velmistrů, zažil všechno a nic mě nemůže překvapit nebo dokonce vyvést z rovnováhy. Chyba lávky!
Fakt, že se postupy pěšcem ‚h‘ o dvě pole začnou objevovat málem v každé 4. – 5. partii, a navíc se zcela vážně rozebírají systémy s 4.h4 či dokonce 3.h4? Na to nemohl být připraven nikdo. Nežli zhlédneme několik partií, chtěl bych ještě upozornit na dvě věci.
1/ samotné postupy krajním pěšcem o dvě pole vpřed nejsou žádným novým objevem, jde hlavně o četnost jeho použití v poslední době, často do - řekněme - 10. tahu partie.
2/ jistě nejsem sám, kdo si tohoto fenoménu všiml. Objeví se ale konečně na pultech prodejců šachové literatury kniha autora, jenž bude schopen problém zmapovat? Pravda, šlo by o gigantickou práci, která by se rozhodně (v kvalitním provedení) nedala spíchnout horkou jehlou jednoho měsíce. Ale jsou přece i autoři teoretici i někteří velmistři, kteří nepovažují peníze za nejdůležitější věc na světě. Jenomže problém by nastal už na počátku díla: jaký parametr zvolit pro rozdělení materiálu v kapitolách? Možností je mnoho: podle zahájení, postup ‚háčka‘ proti domečku či ‚jen tak‘. ‚Háčko‘ v zahájení, střední hře a koncovce. Korektní a nekorektní pokusy, úspěšné a neúspěšné nástupy našeho ‚háčka‘…
Nepřepínejme strunu aneb i ‚háčko‘ je jen pěšec!
I když samozřejmě zůstaneme u tématu, přesto se nemohu nezeptat: kdo myslíte, milí čtenáři, že by nás všechny mohl šokovat? Přátelit se s pěšcem ‚h‘ snad ještě trochu více? Přece jeden z nejtalentovanějších hráčů současnosti, génius ale i hédonista, hráč s velkým H, který je ovšem kdykoli ochoten riskovat, a často i překročit práh únosnosti. Ruský velmistr Jan Alexandrovič Nepomnjaščij.
Zdroj: www.tellerreport.com
Pěšec ‚h‘ jen čeká na příkaz svého vůdce!
Na jeho vzlety i hluboké propady jsme zvyklí! Zápas proti Carlsenovi v závěru roku 2021 (od 7. partie) patří, žel, mezi ty druhé.
Náš výběr budeme samozřejmě činit i z online partií, a prvotní volba tedy padla na jeden z mnoha rapid turnajů světových špiček.
Semifinálový rapid zápas na čtyři partie z roku 2020 proti, shodou okolností největšímu podivínovi (někdy si myslím, že velmistrovi z jiné galaxie) Anishi Girimu, se tehdy pro mého oblíbence (snad po Firouzjovi a Abdusattorovi) nevyvíjel dobře, a v třetí partii se tedy bílými pokusil skóre krátkého zápasu vyrovnat. Jak na to šel? Jak reagoval holandský velmistr?
Myslím, že není snad třeba více slov, nežli glos následující partie. Poté, co si ukázku se vstupy glosátora přehrajete, pochopíte, vážení čtenáři, že smělý nadpis, jenž zároveň popisuje i reaguje na děj v partii, není až tolik přehnaný! Snad jen: vsadím se, že něco takového jste ještě na nejvyšší úrovni současného šachu stěží.
Pouze suše a technicky upozorním, že ač protivníci zahájení spíše problicali, hrály se online rapid partie celkem normálním tempem 15 minut na partii + 10 sekund na tah…
Sledujeme tedy v tuto chvíli třetí partii semifinále prvního zápasu (setu).
Normální situaci, v níž hrdinný krajní pěšec nehodlá strhnout všechnu pozornost a slávu světa pouze na sebe a příkladně spolupracuje, potom uvidíme v této druhé ukázce. Ta se již hrála následujícího dne, šlo tedy o druhý zápas (set), který Nepomnjaščij vyhrál. Tu jsme pro vás připravil i propočtový test.
V následující partii se zaměříme na v současnosti časté situace, v nichž náš hrdina pronikne až na 6. řadu (viz schémata).
Bude nás zajímat nejen jeho útočný potenciál v zahájení či spíše ve střední hře, ale zaměříme se i na koncovky. „Ale vždyť pěšec h6 se může právě v koncovce ukázat i jako závažně slabým!?“ může argumentovat nejeden hloubavý čtenář. Jistě, ale jak říkají Rusové: „Здесь собака тоже зарыта“ (i zde je zakopán pes)…více se dozvíme přímo v komentářích k úžasné partii.
Na závěr možná prvního článku k problematice ‚háčka‘ jsem si totiž dovolil uvést jednu z Alechinových partií - klenotů, hranou před více než sto lety. Jde mimo jiné o odpověď na Dubovův přihlouplý názor o moderní době, mistrech světa, kteří kdyby se dnes vrátili, stali by se z nich pouze průměrní velmistři, tedy na vývoj šachové hry. Jak se v pozměněné formě říká: „Tak chytří jako ty jsme byli už dávno!“ (Přes všechnu úctu k Dubovovým znalostem šachové historie.)
Nu, posuďte sami v této ukázce!
Alexander Alexandrovič Alechin, podle mnohých nejsilnější šachista všech dob!
Velice zajímavé a zábavné čtení, děkuji.